Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Stanislav K

Stanislav K. Neumann ( 1875 - 1947 )

Básník, publicista a překladatel Stanislav K. Neumann se narodil v pražské měšťanské rodině. Je příslušníkem tzv. generace devadesátých let. Jejími představiteli jsou vedle starších autorů J.S. Machara, A. Sovy a O. Březiny básníci začínající na stránkách literárního časopisu „Moderní revue“: J. Karásek ze Lvovic, K. Hlaváček, V. Dyk. V prvních básnických sbírkách, například „Jsem apoštol nového žití“ (1896), „Satanova sláva mezi námi“ (1897), „Sen o zástupu zoufajících“ a jiné básně (1903), je Neumann poplatný symbolismu, i když se snaží uniknout dekadenci. Odchodem na Moravu ( Řečkovice, Bílovice nad Svitavou ) Neumann částečně překonal svůj anarchistický dogmatismus a načas byl zaujat i národnostními boji na Brněnsku (kniha veršů „České zpěvy“, 1910). Ale teprve příroda mu přinesla novou inspiraci, jejímž výsledkem byla básnická „Kniha lesů, vod a strání“(1914). Jako nezávislý žurnalista spolupracoval Neumann v té době s brněnským časopisem „Lidové noviny“, kam píše mimo jiné pravidelné fejetony, v nichž své bezprostřední přírodní dojmy spojuje s filosofickými, sociálními a kulturně politickými úvahami. Výbor z těchto fejetonů vydal Neumann ve dvou svazcích knihy „S městem za zády“ ( 1922-1923 ). Další Neumannovo básnické "obnovení" přináší příklon k civilismu, z něhož vytěžil knihu básní „Nové zpěvy“ (1918), doprovázenou fejetony, které probojovávají uznání moderních básnických a výtvarných směrů - kubismu, futurismu, civilismu. V roce 1920 vyšly shrnuty v knize „Ať žije život!“. Styl Neumannových Nových zpěvů se projevuje v jeho vlastní válečné a poválečné poezii ( „Třicet zpěvů z rozvratu“, 1918; „Rudé zpěvy“, 1923 ), současně však ovlivnil tzv. proletářskou poezii dvacátých let. Od jejích dalších výbojů, poetismu a surrealismu, se však básník odvrátil ve snaze prosazovat dělníkům dostupnou "srozumitelnou" verše. Obsáhlé kompilační svazky věnoval Neumann ve dvacátých a třicátých letech. „Dějinám lásky“ (1925-1927), „Dějinám ženy“ (1931-1932) a „Francouzské revoluci“ (1929-1931). V pamfletu „Anti-Gide“ neboli optimismus bez pověr a iluzí ( 1937 ) Neumann zaútočil povrchně a nepřesvědčivě proti modernímu umění a principům demokracie a postavil se na obranu Stalinova kultu. Teprve ve verších, které vznikly v období Mnichova a války – „Bezedný rok“ ( 1945 ) a „Zamořená léta“ ( 1946 ) - zazněl opět lyričtější tón.

Co nejvíce upoutávalo několik generací v poezii S.K.Neumanna? Jistě ne ideová dogmatičnost, ať už anarchistická, nebo komunistická, ale především intenzívní smyslnost prožitku přírodních dojmů, jimiž se básník nechává unášet stejně jakou vzrušeným milostným citem. S.K.Neumann vytvořil sbírkou Kniha lesů, vod a strání moderní českou přírodní lyriku a sbírkou Nové zpěvy položil základy civilismu v české poezii.

„Kniha lesů, vod a strání“- Určitou vykonstruovanost a neživotnost typicky „městské“ poezie, kterou psal v duchu symbolismu koncem 19. a počátkem 20. století, zatížen dogmatem anarchistické ideologie, překonává Neumann na venkově v rodném kraji své druhé ženy, kde při osamělých toulkách v lesích brněnského okolí dozrává jeho první velká básnická sbírka Kniha lesů, vod a strání. Neumann tu kultivuje klasické veršové formy, pravidelná metra a rým, pak ještě využívá náboženskou litanickou dikci (úvodní báseň svým veršem „Ve jménu života i radosti i krásy…“ je svéráznou parafrází vstupního verše Otčenáše „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…“). Stavba verše se zjednodušuje, složitě konstruována obraznost je vystřídána přírodními motivy, ustupuje také tropičnost. Soudobá kritika knihu přirovnávala k přírodní lyrice V.Hálka. Avšak oproti neproblémovému „písňovému“ Hálkovi je Kniha lesů, vod a strání reflexívnější, osobněji laděna a smyslově provokativnější, bližší Nerudovým Prostým motivům. Erotický prvek je tentokrát exponován jako součást přírodního dění, do něhož básník včleňuje i ženu – obnovitelku života a vyjadřuje jí nábožnou vděčnost jako „kořisti smyslů“. Báseň Obět poděkovací je takovou vděčnou modlitbou na prahu podzimu za vše, čím příroda nasytila básníkovy smysly v létě. V pravidelném rytmu plynou čtyřveršové rýmované sloky (schéma rýmu abcd), s verši zprvu téměř bez tropů, v nichž se podrobně vypočítávají dary přírody: mladá těla žen, sluneční svit, stín lesů, zpěv luk, květy, ptáci, vody, bzukot komárů… Závěrečná sloka parafrázuje antický verš „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským…“ („Poutníče, zvěstuj v nížinách a sazovitých městech…“), v němž však oslava hrdinů padlých u Thermopyl je zaměněna díkem slunci, zemi, „pohanskému životu“.

„Nové zpěvy“ – V předvečer první světové války se Neumann sbližuje s bratry Čapky, kteří ho uvedou do prostředí výtvarné avantgardy kubofuturistického zaměření. Ovlivněn tehdy módní filosofií Francouze H.Bergsona („Vývoj tvořivý“), stává se vášnivým propagátorem nových uměleckých směrů (kniha esejů „Ať žije život!“) a sám se staví do čela moderního básnického proudu civilismu, který v podstatě dovršuje vzpouru proti parnasismu, symbolismu a dekadenci v naší poezii. Od utopických ideologických schémat a neproblematického „naturismu“ Kniha lesů, vod a strání přešel Neumann k oslavě technické civilizace, životní plnosti, všedních radostí života. Je podněcován zejména optimismem vlny tzv. druhé průmyslové revoluce (vynález výbušného motoru, telekomunikací, gramofonu, kinematografu apod.), slibujícím pestrý a bohatý život všem „lidem práce“ – tedy dělníkům, podnikatelům i umělcům a vědcům. Po vzoru vlámského básníka E.Verhaerena (1855-1916) a Američana W.Whitmana (1819-1892) začíná Neumann psát širokoproudé volné verše, oslavující elektrické a telegrafní dráty, stavbu vodovodu, nedělní hospodskou lidovou zábavu, cirkusové představení. Technické věci jsou antropomorfizovány (dráty mluví jako lyrický hrdina), do verše masově pronikají nejen slova z hovorového jazyka, ale i odborné technické termíny, dosud z poezie důsledně vykazované. Verše jsou někdy rytmizované, spojené jen koncovými rýmy nebo asonancemi. Silně se prosazuje whitmanovský „enumerační patos“, tj. hromadění podstatných i přídavných jmen a sloves, vyjadřujících existenci, vlastnosti nebo činnost v dynamickém proudu života. Do popředí silně vystupuje zvuková stránka verše, například při vyjádření továrního či pracovního lomozu hromaděním určitých souhlásek: „Tu práce ohromná, urputná, drsná a dravá, /rachoty, ranami, ropoty, ryky a rázy / se rozehřměla náhle a v země ňadra zdravá / vrazila rudý prapor na žerdi plné sazí.“ (Stavba vodovodu). Tuto spleť rozmanitých formálních i ideových vlivů zachycuje výrazně Neumannova báseň „Zpěv zimní“. Je jakýmsi autoportrétem Neumanna z té doby, venkovana, žijícího ve shodě s přírodou, s pulsováním ročních dob i se svými sousedy, přitom nadšeného soudobými technickými objevy a současně pilně čtoucího moderní exkluzivní spisovatele. Báseň je nasycena podstatnými jmény nejrůznějšího významu, která mají podtrhnout vzájemný vztah všech věcí, živých bytostí i technických vymožeností, a slovesy demonstrujícími rozmanité aktivity a city. Zdůrazňuje souvislost nejmenší sociální buňky – rodiny a jejího obydlí – s regionem a dále s celým světem.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz