Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Neff Vladimír (1909 - 1983)

Vladimír Neff (1909 - 1983)

Romanopisec, dramatik a filmový scénárista 30. - 80. let, jeden z nejvýraznějších epiků české prózy 20. století. Autor parodií na detektivky, psychologických studií měšťácké malosti, pseudohistorických románů a dobrodružných příběhů, kronikář života podnikatelské třídy. Jeho prózy vynikají neobyčejnou fabulační dovedností, psychologickou hloubkou, humorem a především dějovou poutavostí. Velice osobitý je ironický nadhled, s nímž Neff vstupuje do děje, komentuje jej a navazuje tak neobvyklý a zajímavý dialog se svým čtenářem. Charakteristický autorův styl hojně uplatňuje košatá souvětí, netradičně barvité popisy, bohatou synonymiku, dynamická slovesa, epiteta constans. První klasické epiky připomíná i kompoziční stavba románů, využívající návratu a gradace motivů, dramatických zvratů , neočekávaně rozuzlovaných zápletek. Vzácné spojení vysokých uměleckých kvalit s čtivostí zajistilo autorovi výjimečně širokou čtenářskou odezvu, počtem vydání srovnatelnou např. s Karlem Čapkem.

„Seděl u Maternů na baru a dvě dámy švihlých tvarů si povídali a zaslechl, jak jedna druhé povídá: Já si nemůžu zamilovat kluka, který ničím nevyniká. On si uvědomil, že ničím nevyniká, a to byl základ románu Saša, který …byl skicou k Malému velikánovi.“ Tato vzpomínka na Vladimíra Neffa, zachycená jeho synem Ondřejem (rovněž známým spisovatelem, zejména žánru sci-fi) v knize Hovory u krbu, prozrazuje z kořenů autorovy tvorby více, než se na první pohled zdá. Naráží totiž na jeden z podstatných faktorů, jež ovlivnily dospívajícího mladíka při definitivním výběru jeho celoživotního povolání - na rozpor mezi strohou výchovou v bohaté, ale měšťansky konvencemi svázané rodině podnikatelů a romantickými sny, živenými nespoutanou fantazií a četbou dobrodružných románů. Přidáme-li k tomu nesporný umělecký talent, projevující se u Neffa již od dětství, a kulturní i společenský kvas Prahy doby Nezvalovy a Seifertovy, Čapkovy a Vančurovy, máme jako na dlani všechny tři nejdůležitější okolnosti, jež vždy ovlivňují vznik i výslednou podobu uměleckého díla: totiž osobní prožitky a nadání autora, společenskohistorický kontext a zázemí doby, v níž tvoří. „Všechny cesty vedou do Říma a nejtvrdší, nejdelší a nejhonosnější z nich je cesta Appiova. A onoho dne jel po ní na koni, schýlen a zmožen vedrem, Agabus, starý židovský otrok, neboť není důvodu, proč by po ní nebyl jel.“ („Lidé v tógách“, 1934). Jako by už z prvních malých próz 30. let - převážně parodií na detektivky - dýchalo na čtenáře Neffovo sarkastické přesvědčení, že totiž na život je třeba dívat se z odstupu jako na jakési panoptikum, jež je třeba brát s trochou humoru a nadhledu, byť se v něm jakási dějinná logika společenského vývoje přece jen prosazuje: přesvědčení, jež rozvinul do dokonalého uměleckého tvaru ve svých vrcholných dílech, bornovsko- nedobylovské pentalogii a kukaňovské trilogii jež nesporně vyvěrá ze suchopáru života v elitní patricijské rodině, v níž vyrůstal. Vždyť byl koneckonců vnukem muže, jenž založil již v polovině 19. století na ulici Na příkopě v Praze první slovanský obchod, a z matčiny strany dědicem velkého jmění speditérské firmy Stuchlíků. Vždyť právě nechuť pracovat v dědově a otcově železářství ho zavedla v roce 1935 do nakladatelství Melantrich, kde nastoupil jako cizojazyčný lektor („Každý den jsem musel přečíst 200 stran cizojazyčných, zvláště anglických dobrodružných románů… a někde zde vznikla myšlenka napsat kvalitní pirátský román.“). Vždyť právě rigorózní systém vzdělávání na reálném gymnáziu v Praze a později na francouzské obchodní akademii v Ženevě ho znovu utvrzoval v rozhodnutí věnovat se umění; a neblahé zkušenosti z práce volontéra v obchodu s porcelánem ve Vídni a pak v Brémách pomohly vést jeho příští kroky do kaváren, k dlouhým debatám o literatuře s Nezvalem, Vančurou, Olbrachtem. „Nuže, tento mladík, který ničím nevynikal, měl za sebou v době, kdy seděl u Martenů, svůj první román… Hovořil dokonale francouzsky a německy a velmi slušně anglicky. Uměl hrát na klavír… a dobře kreslil… Svou skutečnou literární prvotinu, arciť nevydařenou, napsal v devíti letech a pak následovala plejáda povídek a pokusů o román a drama. Uměl.“ (Ondřej Neff). O první diagnózu viditelného úpadku někdejšího orlího rozletu gründerovské generace podnikatelů se pokusil Neff již ve zmíněném románu „Malý velikán“ (1935). Příběh malého člověka s neobyčejně vyvinutou ctižádostí a hlavně neoprávněně vysokým míněním o vlastních možnostech a schopnostech jako by předjal v lecčems Čapkova Foltýna. Snad nejvíce autobiografických rysů vložil spisovatel do postavy malého chlapce Kosti z románu „Třináctá komnata“ (1944). Uzavřený svět pražské Kampy, v němž hoch sní a fabuluje z nevýznamných fakt neuvěřitelné příběhy, vyznívá jako podobenství Neffova vlastního dětství, uzavřeného do rodinného domu a odkázaného tak vytvořit si svět vlastní, plný imaginace a tajemna. Z tohoto úhlu pohledu není příliš významná hlavní dějová zápletka - vyšetřování záhadné smrti místního chirurga Kalisty; důležitější je pohled do psychiky lidí žijících na ostrůvku, kde se jakoby zastavil čas. Třináctá, zapovězená komnata jednoho z domů symbolizuje touhu malého Kosti po aktivitě, po odkrytí tajemství. Tento román je zároveň jediným větším Neffovým dílem, kde je možno nalézt - vedle převažující epiky - i výrazné a významné lyrické prvky, dokreslující zde opar záhadnosti prostředí i křehkosti dětské duše. Uzavřená, místy dusná i chvějivě neklidná atmosféra románu vyplývala ovšem i z poměrů doby, v níž dílo vzniklo. Již od počátku druhé světové války žil Neff jako spisovatel „na volné noze“. Pokusil se v této době i o několik dramat a začal se - nesrovnatelně úspěšněji - věnovat i filmové scénaristice: z jeho tvůrčí dílny vyšlo několik velmi úspěšných námětů a scénářů („Minulost Jany Kosinové“, (1940); „Gabriela“, (1942); po válce pak zejména film o českém objeviteli krevních skupin Janu Janském s názvem „Tajemství krve“, (1953). Kromě sedmi let strávených od roku 1953 na Slapech žil pak po celou dobu až do své smrti v Praze. Poválečná vlna historismu v české próze zasáhla i Neffa. Jako ostatní autoři, i on se vracel do minulosti národa, aby v ní pátral po paralelách se současností a pokusil se odpovědět na otázku, které okolnosti zavedly národ v nedávno minulé době do tragédie, již zažil. Při úvahách o samotném smyslu českých dějin spolupůsobil i ohromný vliv Vančurových Obrazů z dějin národa českého. Neffův sklon k široké epičnosti, filosofování i ironii měl pak k historii blízko i z hlediska uměleckého a osobního zaměření. Výsledkem těchto vlivů byl román „Srpnovští pání“ (1953). Ten se však zároveň dobové historické beletrii vymyká způsobem pro Neffa typickým: fabulace, fikce a dobrodružná záplatka převládá nad dokumentární přesností, konkrétní ekonomické poměry přelomu 13. a 14. století čtenář pouze tuší na pozadí děje a osudů vymyšlených postav. Zároveň lze říci. že Srpnovskými pány ukončil Neff jednu etapu své tvorby a připravil se na díla vrcholná - nacházíme zde totiž v jakési syntéze téměř všechny prvky, které dříve figurovaly u Neffa jen v náběhu či roztroušeny ve více knihách: divoké zápletky, přiléhavé popisy, psychologické prokreslení postav, ironický komentář, humor, filosofický podtext. Dotvořil se i osobitý  autorův styl, charakteristický bohatě větvenými souvětími, anachronismy, periodami, epitety. Jistá křečovitost ve stavbě věty právě v Srpnovských pánech pomohla zároveň autorovi vyvarovat se podobného nebezpečí u díla, jež se mělo stát jeho nejpopulárnějším, u díla, na něž se řadu let chystal a do nějž vložil všechen svůj um i životní a spisovatelskou zkušenost. Pentalogie, známá jako Sňatky z rozumu, líčí vzestup a úpadek ideálů, činů i majetku měšťanské třídy, reprezentované zde rody Bornů a Nedobylů. Na pozadí jejich osudů líčí se téměř stoletý vývoj české společnosti do konce 50. let 19. století do roku 1945. První díl „Sňatky z rozumu“, po němž je celý cyklus pojmenován, vyšel v roce 1957, další následovaly v relativně krátkém odstupu: „Císařské fialky“ (1958), „Zlá krev“ (1959), „Veselá vdova“ (1961) a „Královský vozataj“ (1963). Třebaže většina postav má svůj předobraz v autentických osudech konkrétních lidí, jež si Neff pamatoval buď z vyprávění, nebo ze zážitků v rodině, z níž pocházel, celý románový cyklus je něčím víc než jen obrazem jedné typické rodiny vyšší střední vrstvy. Hrdinové románu, exkurzy do širších dějin českého národa, epizody s Antonínem Dvořákem a Emou Destinovou - to vše tvoří jen jeden plán textu. Na jeho pozadí však i málo poučený čtenář okamžitě postřehne otázku vypravěčem přímo nevyslovenou: Proč? Proč právě ona třída, která učinila v období po ukončení národního obrození nejvíc pro to, aby se pojem český národ změnil ze snílkovské fikce několika nadšenců ve fyzickou, ekonomickou a politickou realitu, morálně selhává již po několika desítkách let? Proč a kam se vytratilo sebeobětující se nadšení Bornů pro myšlenku národní síly a jednoty? Proč a kam zmizely ideály rodinné stability? Proč se syn jednoho z velkých českých vlastenců stává konfidentem c. a k. policie? Vnější popis příznaků malosti střídá v pentalogii snaha dopátrat se skutečných příčin. Jednou z nich je nepochybně zrůdnost představy, že osobní štěstí a spokojenost lze změřit penězi: groteskní okolnosti kolem sňatků „peněz s penězi“ jsou toho důkazem. Neffův záběr je však mnohem širší. Postihuje i neobyčejně velký tlak rakousko-uherských úřadů proti české buržoasii; líčí národnostní půtky s pruskými buršáky v Praze; nevyhýbá se ani kritice do vlastních řad, zejména při plastickém líčení vnitřních rozporů za bojů o Rukopisy. Spisovatel přitom nevynechává ani roli náhody v dějinném procesu: kouzelná epizoda s včelami v líčení bitvy u Hradce Králové je toho dokladem. Děj je zasazen i do kontextu mezinárodního, dozvídáme se o zákulisí politiky Francie a  Německa, to vše ovšem vždy v souvislosti s osudy hrdinů a v účinné zkratce. Velký úspěch celé pentalogie nesnížil ani fakt, že klenutí vývojového oblouku se poněkud rozbilo v posledních dvou dílech, poté, co hlavní dvě nosné postavy, starý Born a Nedobyl, umírají a řada nových postav rozrůstající se rodiny není s to unést složitý děj. Zdařilé televizní zpracování popularitu celé rodinné ságy  ještě zvýšilo. Čtenáři, kteří jinak nemívají příliš v oblibě rozsáhlé společensko-politické fresky, zde učinili výjimku. Tajemství Neffova úspěchu spočívá totiž v tom, že psal především o lidech, a teprve skrz jejich navýsost zajímavé, poutavé, humorné i tragické osudy také o společnosti, historii, politice, filosofii, morálce - nikoli naopak. Ze své rané četby si odnesl Neff důležité ponaučení: že totiž román musí být v prvé řadě poutavý, a teprve potom poučný a ideově hluboký. Pro svou životnost a přitom obsahovou a myšlenkovou bohatost může tak pentalogie být s klidným svědomím doporučena studentům i jako nanejvýš přínosné, ale přitom zajímavé doplnění učební látky dějepisné. Román „Trampoty pana Humbla“ (1967) satiricky odhaluje odporný typ politického chameleóna, jenž v osobních zápiscích rekapituluje svůj dosavadní život. Od konce habsburské monarchie až k 60. létům se mění názory „hrdiny“ v přesné závislosti na politických zvratech: přitom sám pan Humbl hodnotí svou životní filosofii veskrze kladně. Je-li pan Humbl skutečně typickým reprezentantem některých povahových vlastností jisté části českého národa, pak hrdina druhého vrcholného Neffova díla po pentalogii, Petr Kukaň z Kukaně, nás upamatovává naopak na lepší tradice našich národních dějin. Románová trilogie „Královny nemají nohy“ (1973), „Prsten Borgiů“ (1975) a „Krásná čarodějka“ (1980) je ovšem naprostou a dokonalou fikcí o „hrdinovi bez bázně a hany, jenž si nenechá nic nakukat“ - avšak fikcí neobyčejně inspirativní. Konečně se autor odhodlal naplnit své dávné předsevzetí a napsat kvalitní „pirátský“ román; zároveň však jistě cítil, že je schopen napsat trochu víc než jen sérii divokých honiček, úkladných uvěznění a neuvěřitelných úniků, soubojů na kordy i na pistole, palácových převratů a milostných vzplanutí. To vše čtenář v díle najde v míře více než vrchovaté; zároveň by však o mnohé přišel, kdyby román četl pouze takto. Pseudohistorický příběh o českém D´Artagnanovi, Old Shatterhandovi i hraběti Monte Christovi v jedné osobě nás zavádí do pestrého mumraje počátku 17. století. Petr Kukaň z Kukaně, šlechtic plebejského původu, vydává se jako v pohádce za trojím dobytím světa. Vybaven sudičkami k boji za spravedlnost, pokouší se všemi svými nevyrovnatelnými schopnostmi duševními i fyzickými napravit zkažený svět. Jeho neúnavné úsilí o nápravu ve jménu pravdy, rozumu a spravedlnosti však naráží na dokonale organizovanou státní moc a ozbrojenou mašinérii sobeckých zájmů, drtících idealistické představy naivního, neboť osamoceného hrdiny. Ani největší statečnost, bystrost a jazyková pohotovost neuchrání našeho „ateistického racionalistu“ čí „racionálního ateistu“ před nejkrkolomnějšími zvraty v jeho osudech. Tytéž kvality, jež ho zprvu vynesou do přízně císařů, papežů a vůbec mocných tohoto světa, srážejí ho ihned zase do mučíren a na popraviště, neboť svět není připraven na jeho pravdy. Z rudolfínské Prahy na vévodský stolec do renesanční Itálie, ze sultánského Turecka do mušketýrské Francie, z papežského státu do valdštejnské střední Evropy (s drobnou epizodou mezi americkými Siouxy) - taková je pouť hrdiny, jenž nechce uznat etiketou stanovený předpis, že královny nemají nic tak nízkého, jako jsou nohy, neboť takové tvrzení odporuje rozumu. Vévoda strambský, pohádkově bohatý hrabě di Monte Chiara, majitel atomového kamene mudrců zděděného po otci - alchymistovi, nejvyšší sultánův hodnostář a manžel krásné Turkyně, osobní přítel Ludvíka XIII. a dvou papežů, vůdce ušlechtilých lupičů v třicetileté válce a strůjce záhuby Albrechta z Valdštejna v důmyslně konstruované dvojnické zápletce se má přes všechny neúspěchy stát nakonec králem českým. Byť opět jako loutka v rukou mocných ,má za to, že mu již nic nebrání dojít kýženého cíle a nastolit společenství míru. Avšak nenaplnila se ještě třetí předpověď  sudiček - ta černá: pravdomluvnost, smysl pro spravedlnost a rozum, jimiž byl Petr obdařen od dvou bílých sester, musí ho spolehlivě dovést do neštěstí i bez dalších věšteb. A tak, po desítkách dobrodružství, končí pouť hlasatele pravdy, rozumu a spravedlnosti násilnou smrtí. Jinak ani nelze. Pod povrchem dějů vpravdě dumasovského ražení (příběhem se mihne dokonce i pan de Tréville) cítíme druhý, filosofický plán příběhů: otázky po smyslu lidských dějin. Kam směřuje lidstvo, vraždící se pro prospěch nemnohých? Jaké je místo jedince v obrovském stroji, do něhož byl zrozen? Skvělá studie Petrova přítele a protihráče Franty Ažzejtradomů, člověka to typicky opatrného až opatrnického, nasazujícího svou kůži, jen když musí, a nikdy ve jménu velkých ideálů, nutí čtenáře přemýšlet: Franta běsnění doby přežije, Petrův osud končí tragicky - čí život však měl větší cenu a mohl by se stát příkladem jiným? Franty - Sancho Panzy, nebo Petra - osamělého donkichota? A hle: nelze nevidět, že dějiny lidstva posouvají kupředu koneckonců ideály kukaňovské. Možná zdánlivě naivní, ale správné a účinné, nezůstane-li člověk při jejich naplňování osamocen. Dokonalý estetický dojem z trilogie umocňuje ještě nádherná Neffova čeština. Autor zde v plánu jazykovém a stylovém rozehrál všechny své charakterové postupy s nevídanou silou a ukázal, čeho je český jazyk schopen. Složitá sintax a bohaté lexika evokují renesanční atmosféru boccacciovských příběhů; i nejdrobnější motivy mají své opodstatnění v celkové kompozici ; autorovy typické komentátorské vstupy z pozice člověka 20. století a časté anachromismy nadlehčují celé vypravování do humorného ladění; široký záběr společenskohistorický je vyvážen důrazem na drobné konkrétní epizody. Zdá se, že detailní analýza kukaňovské trilogie prokáže, že toto dílo se přinejmenším vyrovná až dosud nejvíce ceněné pentalogii ; v některých aspektech (zejména v ideové hloubce a vypravěčském umění) ji pak patrně i předčí. Román „Roucho pana de Balzac“ (1982) je jakousi oddychovou tečkou za autorovým celoživotním spisovatelským dílem. Neobyčejný příběh obyčejného středoškolského profesora zaujme zejména jako vtipná variace na stevensovské téma pana Hydea a dr. Jekylla. Jiří Kavalír se dostává do řady absurdních a nade všechen pomysl groteskních situací poté, co v něm vzbudí dosud netušené schopnosti kutna, v níž prý psal svá díla Honoré de Balzac a již dostal za podivných okolností darem. Typicky neffovské nevypočitatelné životní zvraty přivedou hrdinu od průměrné snoubenky ke krásné milence, výnosnému podnikání s kradenými obrazy a posléze i do ústavu pro duševně choré - a rovněž ke kacířským úvahám, zda Dumasovi Tři mušketýři nejsou nakonec lepším literárním dílem než Goethův Vilém Meister. A nad příběhem se opět vznáší otazník: Není v každém z nás trochu pana Hydea? Nejsme hluboko uvnitř jiní, než jací se zdáme být svému okolí i sobě samým? Počítáme s tím ,že v našem životě se kdykoli může objevit okolnost, která nás rázem zcela změní a nechá vyplavat na povrch vlastnosti , jež jinak jen dřímou? Rouchem pana de Balzac se literární dílo Vladimíra Neffa uzavírá. Umělec umírá po delší těžké nemoci dne 2.7. 1983 a je pohřben na vyšehradském hřbitově. Jeho vrcholná díla se nesporně řadí k tomu nejlepšímu, co ve 20. století vytvořila nejen česká, ale i evropská románová tvorba.  

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz