Karel Hynek Mácha
(1810-1836)
Je největší český romantický básník, zakladatel moderní
české poezie. Narodil se roku 1810 na Malé Straně. Vývoj jeho osobnosti
ovlivnilo i rodinné zázemí. Jeho otec měl krupařský krámek. Matka ho přivedla
ke kulturní citlivosti a otec ho naučil mít silnou vůli a energii. Později
rodina přišla na mizinu. Máchovo dětství bylo neradostné. Po studii na gymnáziu
pokračuje ve studii filozofie a práv. byl vášnivý čtenář. Jako student se
zajímal o romantickou literaturu (Rukopisy, Čelakovský, Byron, Scott, Goethe).
Mácha se dále zajímal o poezii, české divadlo a pražský život. Účastnil se
vlasteneckého ruchu, byl členem Tylova ochotnického divadla, hrál i ve
Stavovském divadle a v Kajetánském domě. Mezi ochotníky poznává hezkou, ale velmi
průměrnou herečku Lori Šonkovou, do které se vášnivě zamiluje, ale láska v něm
vzbuzuje žárlivost. Rád cestoval sám nebo se svými přáteli. Jezdili na hrady,
zříceniny, jezera a také rádi chodili po horách a šplhali po skalách. Byl také
v Itálii v Benátkách. Po studiích práv se jeho život komplikuje,
protože jeho přítelkyně Lora čeká dítě. Mácha pracuje v advokátní
kanceláři v Litoměřicích. Zde žije ve starostech o milenku Eleonorou
Šonkovou. Koná noční výlety do Prahy, aby je na okamžik spatřil. Po narození
Ludvíka snaží uspořádat svatbu, ale nečekaně umírá snad na zápal plic. Lori
nesplňuje jeho ideál. V době polského povstání byl Mácha stržen revolucí a jako
celá mladá generace chápal boj Poláků jako boj nejen proti carovi, ale na
osvobození celé Evropy. Poskytoval polským uprchlíkům azyl. V kroužku jeho
přátel se četly díla polských romantiků, zpívaly polské revoluční písně,
organizovaly se besedy v pražských hospůdkách, kde se vedly diskuse o
literatuře. Spolu se Sabinou bojoval i za svobodu a pokrok, národní uvědomění v
tehdejší poněmčené Praze (dělnické kroužky). Na druhé straně byl Mácha
společností zklamán, proto často utíkal do přírody, podnikal cesty na české
hrady - Kokořín, Valdštejn, Křivoklát, Karlštejn, Bezděz (objevují se v jeho
dílech). Podnikl pěšky cestu do Itálie, psal si deník. Velmi rád se zamýšlí nad
národní minulostí. Roku 1836 odchází jako advokátní úředník do Litoměřic, zde
však těžce onemocní a téhož roku náhle umírá. Jeho pohřeb se koná v den jeho
svatby s Lori. Roku 1939 byly Máchovy ostatky převezeny na Vyšehrad, kde se
jeho pohřeb stal národní manifestací (Nezval- Óda na návrat K.H.Máchy).
Literární tvorba je velmi bohatá - poezie, próza, fragmenty dramatu. První
báseň píše německy (ohlas německého romantismu), básně vycházejí v Tylových
Květech, některé jsou prostoupeny prózou. Tehdy se projevuje záliba ve
hřbitovních scénách, scénách s duchy. V prvním období psal hlavně ohlasy lidové
poezie - balady, později i filosofické skladby. Významné jsou básně s
vlasteneckou a filosofickou tématikou. Mácha je jedním z nejvýznamnějších
romantiků české literatury 19. století. Šalda nazývá Máchu duchovním otcem celé
moderní poezie. Nadšeně byl přijímán mladou generací - Nerudou a Hálkem. Mácha
psal povídky a básně. Jeho nejznámější básnická skladba je „Máj“
(jde o lyricko epické dílo, které má jednoduchý děj. Loupežník Vilém zabije
svého otce, kterým byl v dětství vyhnán z domova. Otec totiž svedl
Vilémovu milenku Jarmilu. Vilém je odsouzen k trestu smrti, ve vězení
přemýšlí nad svým osudem a myslí si, že se ničím neprovinil, že byl vyhnán
z domova neprávem a vinný byl jeho otec. Jarmila spáchá sebevraždu tím, že
skáče do jezera ze smutku nad Vilémem. Mnoho let po potravě Viléma přichází na
místo básník, který se ztotožňuje s Vilémem a vyjadřuje svůj hluboký
smutek nad uplynulým mládím a nad osudem všech tří postav.)
Báseň Máj v mnohém předešla svou dobu
ve své době nebyla pochopena a až další generace básníků se k Máchovu
umění přihlásila a pojmenovala se generace Májovců. Obsahuje 4 zpěvy a
2 intermezza.
1.
Básně vlastenecké
Hrobka
králů a knížat českých - proti slavné minulosti staví malost českého současného
národa. Jeho hořkost nad nedostatkem vlastenectví neústí ve skepsi, věří v
budoucnost národa, chce ji řešit aktivitou a činy. Spoléhá na mládež. Balada je
v podstatě politická revoluční píseň, výzva určená mladým lidem do revolučního
boje za národní práva a ideály.
2.
Básně filosofické
Uvažuje
o smyslu života člověka. Máchovým filosofickým názorem byl tzv. dualismus -
idealistické učení o dvojím základě světa - duchovním a hmotném. Mácha je
idealista, protože však nemůže najít ideál, bývá zklamán a dospívá o
filosofickém zmaru a zániku („V svět jsem vstoupil“, „Těžkomyslnost“, „Noc“ a
jiné). Společnost se Máchovi jeví v rozporech, pro které nezná řešení, bojuje
hlavně individualistickou vzpourou a revolucí. Vzpouru vedou loupežníci a vězni
na vlastní pěst bez ohledu na zákony a v nerovném boji musí padnout. Proto
převládá u Máchy romantický poetismus. I nadále se však potýká s idealismem. Své
poznání stále více zaměřuje k materialismu, nebojí se domyslit, že základem
života jsou proměny hmoty a materialisticky řeší i vztah člověka k zemi. Člověk
z ní vychází (země je jeho kolébkou i hrobem) a zase se vrací a tento koloběh
se stéle opakuje a nikdo neví, kdy počal a kdy skončí. Nejvýznamnějším Máchovým
dílem je lyricko-epická báseň „Máj“. Vznikla v roce 1836, jsou v ní vyjádřeny
všechny Máchovy filosofické názory. Vyjadřuje odbojné stanovisko člověka, která
sáhl k individuální vzpouře. Obsah: báseň popisuje osud Viléma, strašného lesů
pána, který zabil svůdce své dívky Jarmily, nevěda o tom, že tím zabil
vlastního otce. Za tento čin je vsazen do vězení, kde tráví poslední noc svého
života. Příštího jara je z vězení odveden a popraven. Zobecnění: Jarmila, Vilém zahynuli cizí vinou. Z dramatu tří lidí
se stává drama obecně lidské, drama lidské společnosti. Vilém má být popraven,
protože z otcovy viny se stal loupežníkem a pomstil Jarmilu. Je trestán proto,
že žije v nespravedlivém společenském řádu. Vilémovy úvahy jsou obžalobou celé
společnosti. Kompozice: Máj se skládá z věnování, 4 zpěvů a 2 intermezz. Děj
básně není hlavní. Je to především oslava májové přírody (Doksy u Máchova
jezera) a filosofické úvahy o smyslu života.
Rozbor
máje:
Umělecké
prostředky
1.
básnické - přívlastky
- epiteta (jezero hladké v křovích stinných)
2.
personifikace =
zosobnění (vlastnosti živých na neživé věci) o lásce šeptal tichý mech,
kvetoucí strom lhal lásky žal
3.
barevnost přírody
(impresionismus) za růžového večera i nebe, jenž se růžojasně nad modrými
horami míhá
4.
aliterace - opakování
hlásky na počátku slova temně tajný bol v čas lásky - láskou každý tvor
5.
zvukomalba -
opakování í - ou - í bloudila blankytnými pásky planoucí tam co slzy lásky
6.
přirovnání - dívčina
krásná, anjel padlý
7.
umělecký kontrast -
tiché jsou vlny, temný vody klín …nad vodou se bílých skví šatů stín
8.
gradace - stupňování
- teď slzy rychle utírá rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje
Jednotlivé
části Máje
- zpěv - Obraz
Jarmily v předvečer 1. máje, kdy příroda hýří krásou a svěžestí. Marně
očekává Viléma na břehu jezera. Tu jeden z jeho druhů ji přináší zprávu o
smutném osudu Viléma. Jarmila spáchá sebevraždu. Příroda je v kontrastu s
lidským utrpením, je stále stejně krásná.
- zpěv - Popisuje
Viléma ve vězení. Do Vilémových úvah vkládá Mácha své vlastní myšlenky a
vzdor vůči společnosti. Vilém vzpomíná na své mládí, lásku, odsuzuje
společnost, která ho v chlapectví vyhnala do lesů a krutostí ho donutila,
aby násilím mstil její zlo. Klade si otázky o smyslu života, viny, trestu,
času, nekonečnosti, osudu a věčnosti. Prožívá hrůzu z nicoty, která ho
čeká po smrti.
1.intermezzo - vyjadřuje, jak se noční příroda
připravuje na Vilémovu smrt, přijetí nového mrtvého
2. intermezzo - Vilémovy druzi truchlí nad smrtí
svého pána
- zpěv - Mácha se
rozchází s idealismem - Vilém překonává hrůzu z nicoty a celým svým
cítěním se obrací k zemi, k vlasti (Máchovo vlastenectví). Před popravou
se Vilém vyznává ze své lásky k rodné zemi. Mácha především vyjadřuje své
hluboké poznání konečného lidského splynutí s hmotou, z níž člověk vyšel a
v niž se opět smrtí vrací. Příroda je v kontrastu s osudem člověka.
- zpěv - V
posledním zpěvu básník vypráví, jak po sedmi letech přichází na
popraviště, aby se dověděl o hrozné události a ztotožňuje se s Vilémem
(metafory - složitý básnický obraz, kterého používá, aby vyjádřil
nenávratnost dětského věku, oxymóron - druh metafory, vyjadřuje představy,
které se vzájemně vylučují). Uvědomuje si, že Vilémův osu je i jeho
osudem, i básník ztratil mládí, jeho láska je zklamána, on sám je obrazem
poutníka, který nedojde cíle. Vyjadřuje ideovou bezvýchodnost. V závěru
vyjadřuje Mácha rozpor své vysněné společnosti a společnosti skutečné na
tragédii tří osob.
Karel Hynek Mácha svým Májem ovlivnil celé generace
básníků. Máj je důkazem překrásné jednoty obsahu a formy díla. Obsahuje
revoluční myšlenky- boj proti společnosti, náboženství, hlavní hrdina je
loupežník. Vyjadřuje se také novým, moderním jazykem. Mácha je zakladatelem
moderní české poezie. Spojuje názornost slova, hudebnost verše, malířský popis
v poetický obraz. V celých obrazech básník ukazuje, že příroda věčně obnovuje
svou krásu, zatím co lidský život je odsouzen k zániku. Je však i prvkem
syntézy (kladu, vdechuje zoufalci sílu překonat strach z nicoty. Dalším
důležitým uměleckým prostředkem je personifikace - člověk je součástí přírody,
Mácha je tvůrcem zvláštních epitet, vytváří poetismy - básnická slova
(růžojasný), častá přirovnání, symboly, složité básnické obrazy, oxymóron
(zborcené harfy tón, mrtvé milenky cti), básnické zkratky. Báseň ke hudebně
komponována, je libozvučná (opakování podobných samohlásek, souhlásek,
aliterace, zvukomalba = řinčí řetězů hřmot). Verš : Mácha uvedl do české
literatury jamb. Kritika: Máj byl
přijat nepříznivě, nebyl současníky pochopen, narušoval prý výchovný ráz
litartury, narušoval ideji krásna (Tomíček, Tyl, Palacký). Máj pochopili
slovenští básníci, především K. Kuzmány, z našich básníků Sabina a Neruda.
Próza K.H.Máchy
Máchova próza nese rovněž znaky romantismu.
Převažuje obliba látek historických. Podobný motiv jako v Máji je v jeho próze
Cikáni: bývalý benátský gondoliér zavraždí svůdce své milenky, děj se odehrává
v kokořínském údolí. Román podává obraz společenských vyděděnců. I zde je
základním rysem rozpor snu a skutečnosti. Mácha chtěl napsat 4 dílný prozaický
příběh Kat, napsal však jen první díl Křivoklád (3 části -Valdek, Vyšehrad,
Karlštejn). V první části líčí uvěznění krále Václava IV. na Křivoklátu, jeho
osvobození a návrat do Prahy. Vlastním cílem bylo zobrazit vnitřní tragédii
osamoceného člověka . krále a jeho přítele Kata. Z Máchovy prózy je nejvýše
hodnocena jeho povídka Márinka (Z cyklu Obrazy ze života mého). Márinka je
chudá dívka , která žije ve čtvrti pražské chudiny Na Františku. Je těžce
nemocná, jedinou její útěchou v bídě je klavír, který jí zůstal z lepších časů.
Básník ji navštívil a ona zpívá písně na jeho texty. Při druhé návštěvě už ji
básník nenajde naživu, neboť podlehla tuberkulóze v době, kdy básník navštívil
svého přítele a toulal se po českých hradech. Je o pokus o realistickou prózu -
realistický je popis pražské chudiny Na Františku, kde Mácha prožil také část
dětství. Popisuje bídu a chudobu čtvrti, rozvrat Márinčiny rodiny. Do kontrastu
s tímto prostředím staví ideální postavu jemné a krásné dívky. Jde o
lyrizovanou povídku, jejíž kompozice se podobá opeře (začíná ouverturou -
předehrou, dále má dvě dějství = obsahuje prvky hudební, rozhovor s Márinou se
střídá se zpěvem a hrou na klavír. Mezi 1. a 2. dějstvím se intermezzo, jsou to
teskné verše naznačující tragédii. Pak je finále, kde se opakuje stejný motiv
jako na začátku povídky. Tím se blíží k opernímu finále). K charakteristice
postav využívá Mácha hovorového jazyka.
Máchův význam
revoluční postoj ke skutečnosti
úsilí o reálné zobrazení skutečnosti (Márinka)
nové básnické prostředky, jazyk
1.
zpěv
- obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2.
zpěv
- znázornění času: věčnost přírody x doba do popravy zločince Viléma
3.
zpěv
- vrchol básně - krása přírody x lidský osud; vyznání lásky k rodní zemi
(apostrofa země - poslední pozdrav vězně; země je jediná jistota - kolébka,
hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství - nejkrásnější období života
4.
zpěv
(závěr) - básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech
vrací na popraviště „Hynku! - Viléme! - Jarmilo!!!“, úvaha nad tragikou
lidského osudu.
2. intermezza 1.půlnoční popraviště
2. obraz horské
přírody
Mácha psal také prózu – je známá povídka „Marinka“,
kterou hodnotíme jako dílo na rozhraní romantizmu a realizmu. Dále napsal
čtyřdílný příběh „Kat“, ze kterého uskutečnil jen
první část, která se nazývá „Křivoklad“, zatím co další části „Valdek“,
„Vyšehrad“, „Karlštejn“ nebyly dopsány. Hlavní postavou tohoto díla je kat a tématem je zachycení
tragického osudu krále Václava IV.
Další díla: „Cikáni“, „Večer na Bezdězu“,
„Obrazy ze života mého“.