Karel Hynek Mácha (1810-1836)

Je největší český romantický básník, zakladatel moderní české poezie. Narodil se roku 1810 na Malé Straně. Vývoj jeho osobnosti ovlivnilo i rodinné zázemí. Jeho otec měl krupařský krámek. Matka ho přivedla ke kulturní citlivosti a otec ho naučil mít silnou vůli a energii. Později rodina přišla na mizinu. Máchovo dětství bylo neradostné. Po studii na gymnáziu pokračuje ve studii filozofie a práv. byl vášnivý čtenář. Jako student se zajímal o romantickou literaturu (Rukopisy, Čelakovský, Byron, Scott, Goethe). Mácha se dále zajímal o poezii, české divadlo a pražský život. Účastnil se vlasteneckého ruchu, byl členem Tylova ochotnického divadla, hrál i ve Stavovském divadle a v Kajetánském domě. Mezi ochotníky poznává hezkou, ale velmi průměrnou herečku Lori Šonkovou, do které se vášnivě zamiluje, ale láska v něm vzbuzuje žárlivost. Rád cestoval sám nebo se svými přáteli. Jezdili na hrady, zříceniny, jezera a také rádi chodili po horách a šplhali po skalách. Byl také v Itálii v Benátkách. Po studiích práv se jeho život komplikuje, protože jeho přítelkyně Lora čeká dítě. Mácha pracuje v advokátní kanceláři v Litoměřicích. Zde žije ve starostech o milenku Eleonorou Šonkovou. Koná noční výlety do Prahy, aby je na okamžik spatřil. Po narození Ludvíka snaží uspořádat svatbu, ale nečekaně umírá snad na zápal plic. Lori nesplňuje jeho ideál. V době polského povstání byl Mácha stržen revolucí a jako celá mladá generace chápal boj Poláků jako boj nejen proti carovi, ale na osvobození celé Evropy. Poskytoval polským uprchlíkům azyl. V kroužku jeho přátel se četly díla polských romantiků, zpívaly polské revoluční písně, organizovaly se besedy v pražských hospůdkách, kde se vedly diskuse o literatuře. Spolu se Sabinou bojoval i za svobodu a pokrok, národní uvědomění v tehdejší poněmčené Praze (dělnické kroužky). Na druhé straně byl Mácha společností zklamán, proto často utíkal do přírody, podnikal cesty na české hrady - Kokořín, Valdštejn, Křivoklát, Karlštejn, Bezděz (objevují se v jeho dílech). Podnikl pěšky cestu do Itálie, psal si deník. Velmi rád se zamýšlí nad národní minulostí. Roku 1836 odchází jako advokátní úředník do Litoměřic, zde však těžce onemocní a téhož roku náhle umírá. Jeho pohřeb se koná v den jeho svatby s Lori. Roku 1939 byly Máchovy ostatky převezeny na Vyšehrad, kde se jeho pohřeb stal národní manifestací (Nezval- Óda na návrat K.H.Máchy). Literární tvorba je velmi bohatá - poezie, próza, fragmenty dramatu. První báseň píše německy (ohlas německého romantismu), básně vycházejí v Tylových Květech, některé jsou prostoupeny prózou. Tehdy se projevuje záliba ve hřbitovních scénách, scénách s duchy. V prvním období psal hlavně ohlasy lidové poezie - balady, později i filosofické skladby. Významné jsou básně s vlasteneckou a filosofickou tématikou. Mácha je jedním z nejvýznamnějších romantiků české literatury 19. století. Šalda nazývá Máchu duchovním otcem celé moderní poezie. Nadšeně byl přijímán mladou generací - Nerudou a Hálkem. Mácha psal povídky a básně. Jeho nejznámější básnická skladba je „Máj“ (jde o lyricko epické dílo, které má jednoduchý děj. Loupežník Vilém zabije svého otce, kterým byl v dětství vyhnán z domova. Otec totiž svedl Vilémovu milenku Jarmilu. Vilém je odsouzen k trestu smrti, ve vězení přemýšlí nad svým osudem a myslí si, že se ničím neprovinil, že byl vyhnán z domova neprávem a vinný byl jeho otec. Jarmila spáchá sebevraždu tím, že skáče do jezera ze smutku nad Vilémem. Mnoho let po potravě Viléma přichází na místo básník, který se ztotožňuje s Vilémem a vyjadřuje svůj hluboký smutek nad uplynulým mládím a nad osudem všech tří postav.)  

Báseň Máj v mnohém předešla svou dobu ve své době nebyla pochopena a až další generace básníků se k Máchovu umění přihlásila a pojmenovala se generace Májovců. Obsahuje 4 zpěvy a 2 intermezza.

1.      Básně vlastenecké

Hrobka králů a knížat českých - proti slavné minulosti staví malost českého současného národa. Jeho hořkost nad nedostatkem vlastenectví neústí ve skepsi, věří v budoucnost národa, chce ji řešit aktivitou a činy. Spoléhá na mládež. Balada je v podstatě politická revoluční píseň, výzva určená mladým lidem do revolučního boje za národní práva a ideály.

2.      Básně filosofické

Uvažuje o smyslu života člověka. Máchovým filosofickým názorem byl tzv. dualismus - idealistické učení o dvojím základě světa - duchovním a hmotném. Mácha je idealista, protože však nemůže najít ideál, bývá zklamán a dospívá o filosofickém zmaru a zániku („V svět jsem vstoupil“, „Těžkomyslnost“, „Noc“ a jiné). Společnost se Máchovi jeví v rozporech, pro které nezná řešení, bojuje hlavně individualistickou vzpourou a revolucí. Vzpouru vedou loupežníci a vězni na vlastní pěst bez ohledu na zákony a v nerovném boji musí padnout. Proto převládá u Máchy romantický poetismus. I nadále se však potýká s idealismem. Své poznání stále více zaměřuje k materialismu, nebojí se domyslit, že základem života jsou proměny hmoty a materialisticky řeší i vztah člověka k zemi. Člověk z ní vychází (země je jeho kolébkou i hrobem) a zase se vrací a tento koloběh se stéle opakuje a nikdo neví, kdy počal a kdy skončí. Nejvýznamnějším Máchovým dílem je lyricko-epická báseň „Máj“. Vznikla v roce 1836, jsou v ní vyjádřeny všechny Máchovy filosofické názory. Vyjadřuje odbojné stanovisko člověka, která sáhl k individuální vzpouře. Obsah: báseň popisuje osud Viléma, strašného lesů pána, který zabil svůdce své dívky Jarmily, nevěda o tom, že tím zabil vlastního otce. Za tento čin je vsazen do vězení, kde tráví poslední noc svého života. Příštího jara je z vězení odveden a popraven.  Zobecnění: Jarmila, Vilém zahynuli cizí vinou. Z dramatu tří lidí se stává drama obecně lidské, drama lidské společnosti. Vilém má být popraven, protože z otcovy viny se stal loupežníkem a pomstil Jarmilu. Je trestán proto, že žije v nespravedlivém společenském řádu. Vilémovy úvahy jsou obžalobou celé společnosti. Kompozice: Máj se skládá z věnování, 4 zpěvů a 2 intermezz. Děj básně není hlavní. Je to především oslava májové přírody (Doksy u Máchova jezera) a filosofické úvahy o smyslu života.

Rozbor máje:

Umělecké prostředky

1.                 básnické - přívlastky - epiteta (jezero hladké v křovích stinných)

2.                 personifikace = zosobnění (vlastnosti živých na neživé věci) o lásce šeptal tichý mech, kvetoucí strom lhal lásky žal

3.                 barevnost přírody (impresionismus) za růžového večera i nebe, jenž se růžojasně nad modrými horami míhá

4.                 aliterace - opakování hlásky na počátku slova temně tajný bol v čas lásky - láskou každý tvor

5.                 zvukomalba - opakování í - ou - í bloudila blankytnými pásky planoucí tam co slzy lásky

6.                 přirovnání - dívčina krásná, anjel padlý

7.                 umělecký kontrast - tiché jsou vlny, temný vody klín …nad vodou se bílých skví šatů stín

8.                 gradace - stupňování - teď slzy rychle utírá rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje

Jednotlivé části Máje

1. zpěv - Obraz Jarmily v předvečer 1. máje, kdy příroda hýří krásou a svěžestí. Marně očekává Viléma na břehu jezera. Tu jeden z jeho druhů ji přináší zprávu o smutném osudu Viléma. Jarmila spáchá sebevraždu. Příroda je v kontrastu s lidským utrpením, je stále stejně krásná.
2. zpěv - Popisuje Viléma ve vězení. Do Vilémových úvah vkládá Mácha své vlastní myšlenky a vzdor vůči společnosti. Vilém vzpomíná na své mládí, lásku, odsuzuje společnost, která ho v chlapectví vyhnala do lesů a krutostí ho donutila, aby násilím mstil její zlo. Klade si otázky o smyslu života, viny, trestu, času, nekonečnosti, osudu a věčnosti. Prožívá hrůzu z nicoty, která ho čeká po smrti.

1.intermezzo - vyjadřuje, jak se noční příroda připravuje na Vilémovu smrt, přijetí nového mrtvého

2. intermezzo - Vilémovy druzi truchlí nad smrtí svého pána

3. zpěv - Mácha se rozchází s idealismem - Vilém překonává hrůzu z nicoty a celým svým cítěním se obrací k zemi, k vlasti (Máchovo vlastenectví). Před popravou se Vilém vyznává ze své lásky k rodné zemi. Mácha především vyjadřuje své hluboké poznání konečného lidského splynutí s hmotou, z níž člověk vyšel a v niž se opět smrtí vrací. Příroda je v kontrastu s osudem člověka.
4. zpěv - V posledním zpěvu básník vypráví, jak po sedmi letech přichází na popraviště, aby se dověděl o hrozné události a ztotožňuje se s Vilémem (metafory - složitý básnický obraz, kterého používá, aby vyjádřil nenávratnost dětského věku, oxymóron - druh metafory, vyjadřuje představy, které se vzájemně vylučují). Uvědomuje si, že Vilémův osu je i jeho osudem, i básník ztratil mládí, jeho láska je zklamána, on sám je obrazem poutníka, který nedojde cíle. Vyjadřuje ideovou bezvýchodnost. V závěru vyjadřuje Mácha rozpor své vysněné společnosti a společnosti skutečné na tragédii tří osob.

Karel Hynek Mácha svým Májem ovlivnil celé generace básníků. Máj je důkazem překrásné jednoty obsahu a formy díla. Obsahuje revoluční myšlenky- boj proti společnosti, náboženství, hlavní hrdina je loupežník. Vyjadřuje se také novým, moderním jazykem. Mácha je zakladatelem moderní české poezie. Spojuje názornost slova, hudebnost verše, malířský popis v poetický obraz. V celých obrazech básník ukazuje, že příroda věčně obnovuje svou krásu, zatím co lidský život je odsouzen k zániku. Je však i prvkem syntézy (kladu, vdechuje zoufalci sílu překonat strach z nicoty. Dalším důležitým uměleckým prostředkem je personifikace - člověk je součástí přírody, Mácha je tvůrcem zvláštních epitet, vytváří poetismy - básnická slova (růžojasný), častá přirovnání, symboly, složité básnické obrazy, oxymóron (zborcené harfy tón, mrtvé milenky cti), básnické zkratky. Báseň ke hudebně komponována, je libozvučná (opakování podobných samohlásek, souhlásek, aliterace, zvukomalba = řinčí řetězů hřmot). Verš : Mácha uvedl do české literatury jamb. Kritika:  Máj byl přijat nepříznivě, nebyl současníky pochopen, narušoval prý výchovný ráz litartury, narušoval ideji krásna (Tomíček, Tyl, Palacký). Máj pochopili slovenští básníci, především K. Kuzmány, z našich básníků Sabina a Neruda.

Próza K.H.Máchy

Máchova próza nese rovněž znaky romantismu. Převažuje obliba látek historických. Podobný motiv jako v Máji je v jeho próze Cikáni: bývalý benátský gondoliér zavraždí svůdce své milenky, děj se odehrává v kokořínském údolí. Román podává obraz společenských vyděděnců. I zde je základním rysem rozpor snu a skutečnosti. Mácha chtěl napsat 4 dílný prozaický příběh Kat, napsal však jen první díl Křivoklád (3 části -Valdek, Vyšehrad, Karlštejn). V první části líčí uvěznění krále Václava IV. na Křivoklátu, jeho osvobození a návrat do Prahy. Vlastním cílem bylo zobrazit vnitřní tragédii osamoceného člověka . krále a jeho přítele Kata. Z Máchovy prózy je nejvýše hodnocena jeho povídka Márinka (Z cyklu Obrazy ze života mého). Márinka je chudá dívka , která žije ve čtvrti pražské chudiny Na Františku. Je těžce nemocná, jedinou její útěchou v bídě je klavír, který jí zůstal z lepších časů. Básník ji navštívil a ona zpívá písně na jeho texty. Při druhé návštěvě už ji básník nenajde naživu, neboť podlehla tuberkulóze v době, kdy básník navštívil svého přítele a toulal se po českých hradech. Je o pokus o realistickou prózu - realistický je popis pražské chudiny Na Františku, kde Mácha prožil také část dětství. Popisuje bídu a chudobu čtvrti, rozvrat Márinčiny rodiny. Do kontrastu s tímto prostředím staví ideální postavu jemné a krásné dívky. Jde o lyrizovanou povídku, jejíž kompozice se podobá opeře (začíná ouverturou - předehrou, dále má dvě dějství = obsahuje prvky hudební, rozhovor s Márinou se střídá se zpěvem a hrou na klavír. Mezi 1. a 2. dějstvím se intermezzo, jsou to teskné verše naznačující tragédii. Pak je finále, kde se opakuje stejný motiv jako na začátku povídky. Tím se blíží k opernímu finále). K charakteristice postav využívá Mácha hovorového jazyka.

Máchův význam

revoluční postoj ke skutečnosti

úsilí o reálné zobrazení skutečnosti (Márinka)

nové básnické prostředky, jazyk

1.      zpěv - obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie

2.      zpěv - znázornění času: věčnost přírody x doba do popravy zločince Viléma

3.      zpěv - vrchol básně - krása přírody x lidský osud; vyznání lásky k rodní zemi (apostrofa země - poslední pozdrav vězně; země je jediná jistota - kolébka, hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství - nejkrásnější období života

4.      zpěv (závěr) - básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech vrací na popraviště „Hynku! - Viléme! - Jarmilo!!!“, úvaha nad tragikou lidského osudu.

2. intermezza      1.půlnoční popraviště

2. obraz horské přírody

Mácha psal také prózu – je známá povídka „Marinka“, kterou hodnotíme jako dílo na rozhraní romantizmu a realizmu. Dále napsal čtyřdílný příběh „Kat“, ze kterého uskutečnil jen první část, která se nazývá „Křivoklad“, zatím co další části „Valdek“, „Vyšehrad“, „Karlštejn“ nebyly dopsány.  Hlavní postavou tohoto díla je kat a tématem je zachycení tragického osudu krále Václava IV.

Další díla: „Cikáni“, „Večer na Bezdězu“, „Obrazy ze života mého“.