Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Mikulášek Oldřich (1910-1985)

Oldřich Mikulášek (1910-1985)

Básník vypjatě dramatické poezie. Zobrazil polaritu života a smrti; jeho tvorba je vzrušenou výzvou k co nejintenzivnějšímu prožívání života. Klade důraz na chvíle, kdy člověk alespoň na okamžik „strašně je“. Ve svých básních vynáší ortely, jimiž soudí život proměněný v pouhý zvyk, a uděluje milosti životu prožitému jako drama a závrať. Je tvůrcem meditativní lyriky, která svou podstatou útočila na nehybnost totalitní společnosti. Jeho básnická tvorba je typem poezie myslitelské, reflexívní. Prodírá se ke smyslu věci a lidského bytí, protože chce pomoci lidem, aby ve svém světě byli opravdu doma. Osobitým způsobem navazuje na dílo Halasovo a Holanovo.

Mikuláškova skutečnost, načerpaná v různých povoláních, jimiž prošel (byl dělníkem, správcem cihelny, litografem, leptačem, novinářem, redaktorem), stejně tak jako jeho chlapsky založená povaha byly základe jeho vztahu k životu a také jeho básnické uchopení světa. Mikuláškova tvorba objevuje svět ne jako soubor věcí, ale jako mohutné drama, jako dění, do něhož člověk vkládá svoji aktivitu a kterým je také pohlcován. Pro jeho tvorbu je příznačná všudypřítomná touha vyrvat z tajemných a často děsivých hloubek živou a prudce pulsující tkáň života. Tento proces podstupuje s nemalým rizikem, ale s jasným vědomím, že jinak nemůže, že jeho tvorba a její dialektický svár je jinou tváří jeho vlastního života. Zamýšleje se nad posláním básníka, Mikulášek napsal: „Jeho občan zve ostatní členy společnosti ke společnému zápasu, neboť sám zápasí a nechce snad ostatní obci ukazovat ve verších jen svaly. Považuje-li život za věčné drama, chápe jako drama i samo básnění a zápasiště hledá v konfliktnosti života, nikoli na kazatelnách, řečnických pultech a obvazištích. Život nalézá v jeho střetání s protichůdnými a nepřátelskými silami, uprostřed něhož stojí jako v palbě elektrických výbojů. Často jen spáleniny jsou jeho „kořistí“.“ A tak je Mikuláškova poezie trvalou výzvou k zápasu s mechanickým prožíváním života. Nepřestávajícím úsilím o to, aby lidé nechápali svět pouze jako jednou provždy daný, ale jako objekt, který je dán k uchopení a k přetvoření. Svou básnickou prvotinu „Černá bílý ano ne“ (1931) napsal v duchu poetismu. Později se od této sbírky distancoval a za skutečný počátek své tvorby požadoval knížku „Marné milování“ (1940). a už zde nalézáme básníkovu filosofii okamžiku. Není to něco daného a hotového, často zplanělého, ale naopak koncentrované bytí, chvíle, kdy člověk je plně a nezastupitelně - „strašně je“. Ve čtyřicátých letech na Mikuláška zapůsobila skupina 42, zejména svou snahou o vyjádření metafyziky všedního. Odrazilo se to ve sbírkách Mikuláškova skutečně prvního období „Křídlovka“ (1941), „Tráva se raduje“ (1942) a „Podle plotu“ (1946). Najdeme tu krajiny básníkovy poezie (Českomoravská vysočina, Přerov, Brno, především ale krajinu básníkova nitra) a tóny poezie Halasovy, tóny básníka, který hledal „ na zoufalství rým“. A také se tu vynořuje obraz trávy. Je třeba zdůraznit, že již v těchto sbírkách zaujímá významné místo klíčový motiv, který vyjadřuje básníkovo pojetí života a odhaluje jeho postoj k světu. Uvedený klíčový motiv proniká veškerou Mikuláškovu tvorbu, prosakuje až k jejím pramenům a je vyjadřován bohatou řadou synonym a slov významově blízkých: pulsy, tepna, krvácení, říznutí, uštknutí. Jsou tu i výrazná slovní spojení: na tepně větve, do krvava smýkat srdce, měsíc dorůstá a had… naslouchá krvi. Vidíme to ve sbírce „Pulsy“ (1947), kterou se představil už jako vyzrálý básník. Najdeme zde vše, co vytváří osobitost Mikuláškovy poezie: lyrické uchvácení, protiklad života a smrti a jejich svár, filosofickou koncepci života jako nepřestávajícího dramatu. Zde se vytvaroval Mikuláškův individuální tvůrčí typ. Mělo to své společenské příčiny: jednak skončila válka, jednak se objevují náznaky dramatu, v jehož těžkých krizích půjde o postupnou ztrátu perspektiv demokratického vývoje společenské struktury. Tušení možného pádu hodnot lidskosti ve světě rozděleném „železnou oponou“ a ohroženém nebezpečím atomové smrti se odrazilo v pocitu ochromení autentického života lhostejností, netečností a apatií. Mikulášek cítil, že tyto vlastnosti mohou otřást celou budoucností naší země. Že místo svobody mohou být nastavěny zdi a cely pro člověka a jeho uměleckou tvorbu. „Pulsy“ obrazově souvisejí s obrazem krve. Krev, to je sám život, je to umělecké vyjádření Mikuláškova pojetí života jako dramatu; za život se platí krví. Je to toužení po prudším životním pocitu: Mikuláškův verš má strhující dramatičnost a vysoké napětí. „Horoucí zpěvy“ (1953) a „Divoké kačeny“ (1955) prozrazují jakési přechodné úsilí harmonizovat rozpory a zdůraznit životní klad. V následujících sbírkách se střetá klad a zápor, halasovské „nikde nic“ a síly postavené vůči „černé múze“ - smrti. Tento dramatický protiklad se nejvíce vyostřil v poéma „Krajem táhne prašivec“ (1957). Ve dvou velkých postavách své tvorby - postavách Prašivce a Vyvolavače ze sbírky „Ortely a milosti“ (1958) - vyjádřil Mikulášek dvě základní polohy své tvorby. Vyvolavač je duch zmaru a smrti. Láká vyděděnce života , vábí je k smrti. Prašivec naopak je ztělesnitelem bouřlivosti a rozběsněnosti života a odtud také čerpá svůj optimismus: „Optimismus není nic jiného než radost těžce vydobytá…Moudrost a radost se vydobývá z tragédie života.“ Sbírka „Ortely a milosti“ vynáší rozsudek nad Vyvolavači, hlásajícími krásu smrti. Milosti jsou uděleny životu - závrati, jak jej vyjadřují obrazy zakloněné hlavy jako při pití z poháru a obrazy trávy jako symbolu života stále se vzpřimujícího. Tady poznáváme druhou podobu Mikuláškovy poezie: chápání života jako bytí o vysoké intenzitě. „V básni je třeba dovést konflikt tak daleko, aby si lidé uvědomili, že všechno na světě něco znamená a že je třeba žít až do zhynutí. Sním o intenzitě v dnešních lidech, nenávidím bačkory!“ To jsou to mikuláškovské „aspoň na okamžik strašně být!“ V roce 1960 vycházejí „První obrázky“, které Mikulášek tvoří jako obdobu Nerudových Prostých motivů. Současně s tím vyjadřuje i nesouhlas s ohrožením svobody jednotlivce. Hymnický tvar dal básni „Albatros“ (1961). Hymnický tón však pro básníka nebyl nadlouho přijatelný. Vždyť Mikuláškovou zásluhou navždy bude, že svou tvorbou vyjadřoval příkaz „žít vstoje“, neboť „žít vstoje je příkaz doby a umřít vstoje příkaz života“. Sbírka „Svlékání hadů“ (1963) chválí krásné užovky a odhaluje „chřestýše, hubící život“. Pronásleduje lhostejnost, apeluje na charakter člověka, bojuje proti jeho odosobnění a odlidštění, všude podněcuje k onomu vzpřímenému postoji. Vybízí, aby se člověk na životě podílel, aby se pro něj život stal napětím a žárem. To může uskutečnit jak láskou, tak neváhavým nasazením života, jestliže je ohrožena lidská důstojnost. Nebo život. Lhostejností nebo tím, že Zemi „obcházejí jakési megatuny“. Nebo také „strnulou vzpřímeností těch důležitých“, tedy všech, kdo si osobují právo rozhodovat o lidských osudech a kdo připouštějí pouze spoutané myšlení. Ve sbírce Svlékání hradů jsou zastoupeny všechny typy básní, které Mikulášek tvoří: variace, pak rozsáhlé básně, které jsou jedinou dlouhou větou - rentgenovým obrazem procesů probíhajících ve společnosti (zhusta patologických a zhoubných). Obnovují naši politickou poezii a stávají se jakýmsi civilními eposy. Dále se tu setkáváme s typem básně obrázku a hymny. Vždy však jde o poezii myslitelskou; básně vyúsťují do výrazné a překvapivé pointy - zhuštěného a přesného vyjádření smyslu básně. Přesvědčení, že básník je povinen svůj osud vybojovat, vyrovnání mezi kladem a záporem, nové objevování lidského kosmu, originální milostné tóny, ovšem také hromadění zdí a hradeb vyrostlých mezi lidmi, to vše na nás dýchne ze sbírky „To královské“ (1966). Mikulášek má za sebou bohaté životní zkušenosti a poznání radostí a vzlyků života. Svár vyhrocených životních protikladů se promítá ve sbírce do rozhovoru dvou bláznů. V pěti dramaticky budovaných dialozích promlouvá moudrost pod maskou bláznovství (Rozhovory bláznů). 60.léta uzavřel Mikulášek sbírkou „Šokovaná růže“ (1969). Vychází rok po invazi sovětských vojsk do naší země. Proto tóny rozhořčeného nesouhlasu mají sugestivní účinek . V následujících létech Mikuláškova poezie nevychází, nelze však říci, že by si brala dovolenou sama od sebe. Objevuje se v samizdatu a v exilu. V roce 1980 vydal Blok výbor z Mikuláškových básní „Červenec“. „Žebro Adamovo“ obsahuje verše z let 1971-1973 a „Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt“ verše z let 1973-1975. Obě sbírky vyšly v roce 1981. Rozvíjejí linii „Šokované růže“a přinášejí téma černých a bílých lásek. V Mnichově byla v roce 1980 vydána sbírka „Agogh“. U nás až v roce 1989 - deset let od svého vzniku. Vedle Ortelů a milostí a Žebra Adamova patří sbírka Agogh k vrcholům Mikuláškovy tvorby. Básník sám o ni řekl: „Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak docelit, zúplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi. Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidská, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytku celí?“ Mikulášek skutečně provedl v této sbírce bravurní pokus o ucelení svého obrazu světa. Agogh - sám název navozuje představu nějaké tajemné, temné a snad i hrozivé síly, nebo možná implikuje obraz jakéhosi tragického hrdiny. Jako by ho básník přivolával, aby zodpověděl otázku, kdy a v čem jsme nakonec celí. Teprve při pozorném čtení čtyř oddílů sbírky s názvy Metafory, Nekrology, Fantómy, Meandry se nám podaří odhalit tajemství hádankovitě tajemného názvu. Původní dojem „temné síly“ nebyl falešný. V hymnickolitanickém tvaru básní sbírky je v expresívních výkřicích a metaforách vyjádřen až děsivý strach ze ztráty komunikace mezi lidmi. Z básně do básně se přelévá tragika, skepse, ohrožení světa běsy. Najdeme zde typicky mikuláškovský tvar básní konstruovaných jako složité syntaktické celky, jako básně - věty rozlévající se do šíře a působivosti někdy až biblického žalmu. Časté anafory, paralelismy, dialogy stupňují klima básně i její tempo a pak nastává zdroj k pointě, někdy šokující, tím ostřeji však vyjevují pravdu zobrazené situace. V jazykovém ztvárnění využívá básník současného jazyka, fragmentů lidové písně, někdy i způsobů složitého vyjadřování Holanova. Mikuláškova poezie, vášnivě pulsující v mikrodramatech jeho básní a přeludně sugestivní, je pro nás prahem, z něhož vycházíme k hledání vlastního jistého bodu.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006