Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Marshall Alan (1902-1984)

Alan Marshall (1902-1984)

Australský spisovatel pocházel z australského venkova, v dětství prodělal dětskou obrnu, která zanechala doživotní následky. V řadě svých děl popisuje vlastní životní příběh – zážitky tělesně postiženého člověka, který nechce být litován a snaží se dokázat totéž a mnohdy ještě více než zdraví lidé. Mezi jeho díla patří: „Už zase skáču přes kaluže“, „Ve vlastním srdci“ (volné pokračování), „To jsou mí lidé“ ( příběhy obyvatel australského venkova), „My odsouzení lidé“ (ze života původních obyvatel Austrálie). Napsal řadu povídek o dětech, v nichž mistrně vystihl dětské charaktery.

„Už zase skáču přes kaluže“ – Autor v knize popisuje příběh svého vlastního dětství. Narodil se v malé vesničce v australské Viktorii jako třetí dítě a po dvou dcerách radostně vítaný syn. Jeho tatínek krotil a zajížděl koně, doufal, že i chlapec bude jednou dobrým jezdcem a že bude umět dobře běhat. Když bylo Alanovi šest let, onemocněl dětskou obrnou. Ve vesnici to byl jediný případ, lidé tuto nemoc neznali a mnozí se domnívali, že je spojena i s duševní poruchou. Ani lékař si nevěděl s nemocí rady, a když se Alanovi začaly zkracovat šlachy na nohou, poradil jeho matce, aby mu nohy každý den bolestivě narovnávala. Když to nepomohlo, odvezli chlapce do nedalekého městečka do nemocnice. Ležel na pokoji s dospělými muži a všichni si ho oblíbili pro jeho bezelstnou a dobrosrdečnou povahu. Lékař se rozhodl mu nohu operovat, narovnat mu ji přeříznutím šlach. Od té doby nazýval Alan svou pravou nohu „špatná“, levá moha byla méně ochrnuta o později se na ni dokázal na chvíli postavit. Po operaci prožil mnoho bolesti – sádrový krunýř se mu zařezával na boku do masa, bolela ho i operovaná noha. Nikdy si však nepřipustil, že už nebude moci chodit a že je jiný než ostatní děti. Postupně začal v nemocnici jezdit na invalidním vozíku, a když se naučil chodit o berlích, propustili ho domů. Doma slyšel často od sousedů a známých slovo mrzák, on si však nepřipouštěl, že by se to mohlo týkat jeho osoby. Nejlépe mu bylo mezi chlapci, kterým nevadil jeho vozík ani jeho berle, zúčastňoval se jejich her a všude spolu chodili. Měl dobré kamarády, kteří ho nikdy nelitovali, ale vždy správně odhadli, kdy potřebuje pomoc. Jeho rodiče pochopili, že mu nesmějí bránit v dětských hrách a zábavách, a i když se o něj báli, povolili mu všechny činnosti, které prováděli ostatní děti – chodit do buše lovit králíky, vypravit se na vrchol nedaleké hory a prozkoumat sopečný kráter na vrcholu, dokonce se i poprat s chlapcem, který ho urazil. Alanovi velmi zesílily ruce, protože na své nohy se nemohl spolehnout. Do školy jezdil na vozíku, který mu zhotovil tatínek, později na koupeném invalidním vozíku. Děti ho rády vozily a mnohdy se vozily s ním. Ve škole za každý malý přestupek tloukl ředitel děti rákoskou a nevynechal ani Alana. Od kolemjdoucích tuláků se Alan dověděl, že je možno se naučit plavat. V jednom časopise uviděl návod, jak se má pohybovat rukama. V celé vesnici nikdo plavat neuměl a matky zakazovaly dětem chodit v rybníku do větší hloubky. Alan začal večer tajně chodit k rybníku a zkoušel plavat. Dlouho se mu to nedařilo, ale nakonec přeplaval celý rybník. Uprostřed se ho zmocnil strach, který překonal silou vůle, a na druhém břehu si připadal jako vítěz. Otcův známý Petr Mc Leod vzal Alana s sebou do buše, kam jel s koňským potahem za dřevorubci pro dříví. Když dřevorubci uviděli chlapce o berlích, litovali ho, ale když viděli, jak Mc Leodovi pomáhá a sám silou svých paží dokáže vyšplhat na vůz, obdivovali jeho houževnatost a pevnou vůli. Největším Alanovým přáním bylo jezdit na koni. Jeho tatínek se domníval, že nikdy na koni jezdit nebude, neboť jezdec se musí držet koňského hřbetu nohama. Mnoho Alanových spolužáků jezdilo do školy na ponících. Alan požádal jednou spolužáka Bobyho, aby mu půjčil o polední přestávce svého poníka Jitřenku, že s ní dojede k napajedlu. Nejdříve mu chlapci pomohli do sedla a Alan jezdil s Jitřenkou každý den. Zprvu jen krokem, snažil se přijít na to, jak se na koni nejlépe udržet. Mnoho o tom přemýšlel a opravdu se mu podařilo najít nejjistější polohu, aby nespadl. Potom jezdil klusem, cvalem a nakonec i tryskem. Jeho rodiče byli ohromeni, když ho poprvé uviděli na koni, ale nebránili mu. Tatínek si byl jist, že z koně mnohokrát spadne, a proto ho učil, jak šikovně padat, aby si co nejméně ublížil. Když Alan vychodil školu, rodiče přemýšleli, co by mohl v životě dělat. On sám si přál stát se spisovatelem a psát knihy. Ve škole složil zkoušku, která mu zaručovala stipendium do školy v Melbourne, po jejímž absolvování by se mohl stát účetním. Zkoušku s ním skládal ještě jeden chlapec, ředitelův oblíbenec, který byl považován za nejlepšího žáka školy. Když si spolu kontrolovali výsledky, Alanovi bylo jasné, že propadne, neboť měl výsledky úplně jiné než William. Jaké bylo překvapení rodičů, když ze školy přišel dopis, že Alan zkoušku vykonal a obdrží stipendium. Jeho rodiče se rozhodli, že se celá rodina odstěhuje do Melbourne, aby si byli s Alanem nablízku. Alan se smutně loučí s kamarádem Jožkou a s vesnicí v buši, kde prožil své dětství.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006