Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Majerová Marie (1882-1967)

Marie Majerová (1882-1967)

Prozaička a publicistka, narodila se v Úvalech u Prahy. Pracovala jako služebná, později jako písařka. Sblížila se s anarchistickými intelektuály. Před první světovou válkou pobývala ve Vídni a Paříži, po válce navštívila USA a SSSR, odkud vytěžila reportáže „Dojmy z Ameriky“ a „Den po revoluci“. Po druhé světové válce působila v řadě oficiálních kulturně politických funkcí. V prvním románu Marie Majerové „Panenství“ (1907) se projevil vliv naturalistické prózy, také však dobového, tzv. sentimentálního sociálního románu. Básně v próze „Z luhů a hor“ (1919) vytvářejí protějšek k poezii českých básníků, kteří v době první světové války oslavovali krásu české přírody a hledali jistoty ve slavné minulosti. Monografický román „Nejkrásnější svět“ (1923), následující po povídkách „Mučenky“ (1922), představuje hlavní hrdinku Lenku Bilanskou, které dospívá k svému lidskému sebeuvědomění tím, že najde smysl života v kolektivním zápasu o sociálně spravedlivou společnost. Utopistický román „Přehrada“ (1932) naznačuje, a to spíš podle dramatické než epické osnovy (s využitím poetiky montáže či filmového střihu), zjednodušené vyřešení třídního konfliktu. Nejrozsáhlejší prozaické dílo Marie Majerové – román „Siréna“ (1935) – kronikářsky sleduje (v rámci historie sociálního hnutí na Kladensku před první světovou válkou) osudy několika generací valcířské rodiny. Děj jednotlivých kapitol, z nichž mnohé mají charakter samostatných novelistických celků, bývá přerušován stylizovanými citacemi dobových žánrů věcné literatury – dopisů, deníků, ale také novinových článků atd.  Novelou „Havířská balada“ (1938) dílo Marie Majerové vrcholí. Románovou, povídkovou a novelistickou tvorbu Marie Majerové doplnili knížky pro děti: „Bruno čili Dobrodružství německého hocha v české vesnici“ (1930) a „Robinsonka“ (1940) . Poválečná publicistická i beletristická tvorba má jen okrajový význam.

„Havířská balada“ – Romány, novely a povídky Marie Majerové, které kdysi příznivě hodnotili přední čeští kritikové, například F.X.Šalda, stihl v posledních desetiletích osud oficiální ideově výchovné literatury. Čtenáři se předem dozvídali, jak jim mají rozumět, a přestali je číst. Zařadili si je do literatury, jež jen naplňuje předem danou myšlenku, a to i přesto, že se, zejména některé povídky a novely, od ní odlišují. Jejich východiskem bývá konkrétní životní zkušenost a zážitek, často v nestylizované bezprostřední, syrové podobě. Setkáváme se s vitalistickým obdivem ke kráse života, ale také se smyslem pro utrpení lidí. Hlavními protagonisty děl Marie Majerové bývají ženy, jejichž úlohu v dějových konfliktech charakterizuje romantický sen o harmonických lidských vztazích a myšlenka dělnické revoluce, také však každodenní otázky existenciální, jež se právě žen dotýkají nejtíživěji. K charakteristickým znakům próz Marie Majerové patří mluvní styl řeči vypravěče i postav, který má vyvolat čtenářovu spontánní, hlavně citovou odezvu. Umělecká působivost Havířské balady nevyplývá jako v románu Siréna z příkladné proměny hrdinčina individuálního vědomí v kolektivní, ani není dána tím, že průběh děje a jeho vyústění předznamenává nadějná historická perspektiva („Poteče kdys voda na náš mlýn“), jež se má naplnit působením mechanismu času. Spočívá v samotném ukázání na tragiku lidského osudu. Příběh jedné postavy ze závěru Sirény, havíře Rudly Hudce, který se skrývá pro účast ve stávce pod jménem Jan Zvonař a je donucen emigrovat, tento příběh je ve třech kapitolách Havířské balady vyprávěn trojím vypravěčem. Jak osobní (ich) vypravěč první kapitoly, totožný s hlavním hrdinou, tak osobní vypravěč v třetí kapitole (Zvonařova žena Milka), vypovídající o osudech protagonistových formou monologu (vlastně zvláštního dialogu bez replik dalších postav), aktualizují subjektivní prožitek těžkého lidského údělu, o němž vypravuje „nezúčastněný“ autorský vypravěč ve střední části. Tragičnost tohoto údělu spočívá v osudové úloze práce v lidském životě – nejen jako prostředku obživy, ale i záruky, že člověk zůstává člověkem. Práce je i radost, byť byla, tak jako horníkova, neustále provázena smrtí. Spojení práce a kamarádství, lásky, rodinného štěstí je neustále ohroženo. Nejdříve válka a pak důlní neštěstí předjímají osudové odtržení od práce. Ten, který byl přímo jejím fanatikem, je odsouzen k žebrotě. Vzrušená vypravěčova výpověď o tom ve třetí kapitole se vyznačuje napětím, jaké vzniká tehdy, když jsou si lidé svým údělem důvěrně blízcí, dovedou si vzájemně naslouchat, chápat se, když si rozumějí. Prostřednictvím monologu s prvky dialogu, jaký se vyskytuje v lidovém vypravování, jsou do děje příběhu vtahovány další postavy. Reprodukcí otázek, osloveními a komentáři se ovšem vypravěč zároveň obrací s výzvou ke čtenáři. K celkovému smyslu díla poukazuje zajisté i užití slohových postupů balady, jejíž role je zdůrazněna v titulu. Děj směřuje dramatickým spádem k tragickému závěru – někdy jakoby podle předem daného, vnějšími silami připraveného plánu. K vystupňování dějové dynamiky přitom přispívají prostředky mluvního stylu – vedle oslovení, otázek, zvolání také silně zdůrazňující opakování slov téhož nebo blízkého významu. Nicméně způsobem vypravování se významová funkce tradičních baladických postupů a obvyklých motivů, především motivu smrti, oslabuje a někdy i popírá. Tím jak vypravěč- postava ukazuje na tragické okolnosti existence člověka, odmítá se s nimi smířit. Podléhá jim, ale jeho příběh směřuje ke katarzi.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006