Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Lustig Arnošt (1926)

Arnošt Lustig (1926)

Arnošt Lustig je spisovatel, který své dílo zasvětil ztvárnění zážitků utrpení a ponížení člověka, především židovského původu, v nacistických koncentračních táborech. Jeho první prózy, které se objevily na sklonku 50. let, naznačily výrazný talent přinášející nový pohled na tematiku války. Byl to pohled výrazně odlišný od dosavadních povídek s náměty utrpení a boje vězňů v koncentračních táborech. Tam byl zvýrazněn především aspekt ideologický, stavějící do role hrdinů protinacistického odporu především komunisty. Lustig naopak upustil od ideologického přístupu a od heroického bojového patosu a učinil protagonisty svých povídek převážně děti nebo staré lidi, tedy typy nehrdinské. To mu umožnilo zachytit v mezních situacích ohrožení a ponížení člověka mravní hodnoty lidského svědomí, prorážejí na povrch v činech překonávajících pud sebezáchovy a strach o vlastní život. Lustig také vnesl do prózy nové rysy uměleckého ztvárnění námětu. Soustředil příběh na malý prostor, dosáhl zvýšené účinnosti děje a filmovou technikou střihů (autor také sám působil jako scénárista) rozčlenil děj na fáze, okamžité záběry, které prokládal - i graficky odlišenými - pasážemi zachycujícími vnitřní dění postav. Zaměřením na drobné epizody života v ghettu či koncentračním táboře, byť šlo o podmínky mimořádné, a na postavy lidí stojících mimo sféru historických událostí se Lustig blížil uměleckému stanovisku autorů soustředěných kolem časopisu Květen a zastávajících program „poezie všedního dne“, která vyzdvihovala životní zkušenost proti ideologickým konstrukcím. Narodil se 21. 12. 1926 v rodině obchodníka. V roce 1941 byl na základě rasové diskriminace vyloučen ze školy. Učil se krejčím, později pracoval v ozdobnické dílně (zážitky zpracoval v povídce zařazené do sbírky Hořká vůně mandlí). V roce 1942 byl odtransportován do Terezína a prošel pak koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim. Při převozu vězňů v březnu 1945 se mu podařilo uprchnout. Skrýval se v Praze a účastnil se Květnového povstání. Roku 1946 začal studovat na Vysoké škole politických a sociálních věd, stal se rozhlasovým reportérem, novinářem a posléze scénáristou. V roce 1968 emigroval a usadil se ve Washingtonu, kde přednáší na univerzitě teorii literatury a filmu. Lustigovo dílo je až na výjimky tematicky orientováno na problematiku bezbranného člověka v mezních situacích. Zdrojem inspirace mu byly především vlastní zážitky. První dva soubory povídek „Noc a naděje“ (1957) a „Démanty noci“ (1958) naznačily, že do české prózy přibyl výrazný talent. Vyznačovaly se sevřeností děje, silným dramatickým napětím a výraznou kresbou charakterů. Podstatným rysem jeho vidění člověka bylo postupné oprošťování od apriorních sociálních a politických určení příznačných pro dobovou prózu. Protagonisty jeho povídek byli ponejvíce staří lidé a děti, tedy kategorie okrajové z hlediska účasti na sociálním a politickém boji vyžadované socialistickorealistickou normou. Tito bezbranní hrdinové se ocitali v situacích, vy kterých byla vystavena zkoušce jejich základní lidská kvalita - mravní svědomí. Lustigovi se podařilo přesvědčivě ukázat, že právě mravní cit je podstatným rysem lidskosti, protože u mnohých lidí zůstává skryt v podvědomí, odkud vyráží na povrch v kritických chvílích. Třetí autorova kniha „Ulice ztracených bratří“ (1959) přinesla mimo jiné povídku „Můj známý Vili Feld“, kterou autor o dva roky později vydal samostatně v rozšířené podobě. V ní už nešlo o obraz člověka v mezní situaci fyzického ohrožení, ale o ohrožení jiného druhu, ohrožení cizotou a lhostejností. Je to příběh někdejšího blahobyt židovského podnikatele, jenž si dovedl poradit i v krutých podmínkách koncentráku, ale nedokáže se prosadit v poválečném světě - ani v jeho socialistické části, odkud uprchl, ani v části kapitalistické, kde mu chybí zázemí. Lustig ukazuje tuto postavu z pohledu mladého snaživého reportéra, který si tragickou situaci  muže (jenž byl kdysi jeho idolem) nepřipouští a nakonec se stává svědkem jeho pokusu o sebevraždu. Tady teprve se objevuje téma typicky židovské, téma „vykořeněné existence“, jež v poválečném světě rozděleném bariérami ideologických předsudků nenalézá místo. Reportážní kniha „První stanice štěstí“ (1961) z prostředí brigád socialistické práce, byla jen chvílí slabosti, dočasným podlehnutím dobové normě socialistického optimismu a idylismu. Záhy poté se objevila novela, která patří k vrcholným Lustigovým pracím - „Dita Saxová“. Je to příběh dívky, která svými schopnostmi, citovým založením i ambicemi přesahuje své okolí v pražském internátu pro židovskou mládež. Autor tu kreslí řadu charakterů od prostých manželů správcových přes vdavekchtivou, ale dobrosrdečnou dívku, nalézající smysl života v sňatku se západním cizincem, až k závistivé udavačce či takřka ještě dítěti nechápajícímu nástrahy světa. Každá z těchto postav vlastně v sobě skrývá možnost románového osudu, ale zůstává jen úsporěn načrtnuta. Jsou tu i mužské postavy, rovněž odstíněné: vedle starého komunistického vzdělance a bručivého doktora je tu prudký, ale poctivý mladý dělník a jeho protějšek - uhlazený a mondénní student s perspektivou úspěšné kariéry. Oba poslední se ucházejí o Ditu Saxovou. Elegantní svět, jak jí nabízí student, jí láká, ale cítí, že pod lesklým povrchem se skrývá citová prázdnota. Nepřesvědčují ji ani programové politické traktáty starého marxisty, neboť cítí rozpor mezi proklamovanými ideály a skutečností. I ona propadá osudu vykořeněných existencí. Po emigraci do Švýcar volí raději dobrovolnou smrt, než aby zradila svou osobní hrdost. Lustig tu opět poukazuje na problém rozděleného světa a na ničivé důsledky ideologických předsudků pro jedince, kteří se z jejich rámce vymykají. Próza vyznívá jako obžaloba světa, jenž nedokáže nabídnout prostor pro seberealizaci člověka. S touto tématikou vykořeněných existencí v rozděleném světě souvisí i téma zmařené lásky, milostného vztahu, který je brutálně zahlušen válkou či nepřímo jejími důsledky v lidech. Na tom je vybudována povídka „Dívka u oleandrového keře“ i román „Miláček“, vytěžený ze zážitků autora v době jeho reportérského působení v Izraeli v roce 1947. Syžet připomíná atmosférou Hemingwayův román Sbohem, armádo; ústí rovněž ve ztroskotání citového vztahu, avšak u Lustiga v důsledku neviditelných poškození, jaká v nitru člověka zanechává válka. Motiv lásky uprostřed popleněných lidských vztahů a pošlapané lidské důstojnosti zaznívá i v povídce „Bílé břízy na podzim“ (1966) z prostředí pracovních vojenských útvarů, které byly jen jinou formou komunistických žalářů. Lustig ve všech svých prózách projevuje vysokou citlivost právě pro niterné procesy. Už v jedné z prvních povídek (Mravní výchova) zachytil situaci niterného úrazu v duši chlapce, který v zájmu záchrany kamarádů před prozrazením při krádeži potravin v ghettu byl nucen poranit ženu. Obdobně, by ještě výmluvněji a drastičtěji se toto téma ozývá v povídce Sousto, kde malý chlapec je nucen vyrazit svému mrtvému otci z úst zlatý zub, aby získal ovoce pro nemocnou sestru. Do třetice se objevuje téma psychického úrazu v povídce „Dívka s jizvou“, kde je krvavá pomsta dívky na jednom z vrahů jejích rodičů zanechává nevyhladitelnou jizvu na její duši. Tu se také odhaluje způsob umělecké stylizace Lustigových próz. Jejich kompozice je zhuštěná, sevřená do ostrých střihů rozkládajících určitou situaci do řady momentů, v nichž můžeme sledovat vnitřní pohyb postav. To dokládá například povídka „Druhé kolo“, v níž je čas děje rozložen do okamžitých fází prokládaných pocity a myšlenkami hrdiny. Lustig také velice účinně pracuje s náznakem, ať již jde o gesto či o věcný detail (například motiv káněte, který se objevuje jako jeden z leitmotivů v próze Bílé břízy na podzim a symbolizuje dravčí krutost světa, v němž se příběh odehrává. Dvojakého významu reálného a morálního nabývá také motiv jizvy v povídce Dívka s jizvou). Prózy tak získávají další významový plán, reálné motivy odkazují k mravním hodnotám, jež jsou takto metaforicky naznačeny. Objevuje se tu také prolínání a kombinace perspektiv, v nichž je situace či událost nahlížena. Vzniká tak efekt oscilace mezi zdáním, iluzí a skutečností. Mistrovsky je této techniky konfrontace iluze a reality využito v kompozici jedné z nejúspěšnějších Lustigových povídek - v „Modlitbě pro Kateřinu Horowitzovou“.  Klam, iluze se tu stává jedním z prostředků ďábelské hry, jakou kat hraje se svými obětmi. Teprve zoufalá msta židovské dívky, která tuto hru prohlédne, odhalí skutečnou tvář světa skrývající se za uhlazeným zevnějškem. V emigraci Lustig vydal řadu svých povídek v anglickém překladu (jeho nejlepší povídky byly překládány do světových jazyků již dříve). Většinu z nich přitom přepracoval, aby je oprostil od ideologických klišé vyžadovaných socialistickými normami a aby zvýraznil jejich humanistické vyznění. Nově napsal povídku „Nemilovaná“ („Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.“), ztvárňující osud židovské dívky donucené úzkostí o přežití stát se prostitutkou nacistických důstojníků. Autor také dokončil román „Král promluvil, neřekl slovo“; jeho základ tvoří někdejší povídka „Můj známý Vili Feld“, kterou již jednou přepracoval a rozvedl v samostatnou novelu. Lustigovy prózy mají mobilizující a demaskující charakter. Obnažující lidské nitro, hledají zárodky lidského svědomí, které ožívají v mezních situacích ohrožení, ale také ukazují, že člověk se nemůže spokojit povrchním přijímáním toho, co je mu vydáváno za skutečnost, nýbrž že musí být stále ve střehu proti silám zla, které se skrývají pod lákavým zevnějškem a podbízivými hesly. 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006