Milan Kundera (1929)
Prozaik,
básník, dramatik, literární teoretik, publicista a překladatel. Po maturitě
absolvoval několik semestrů na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Filmovou
fakultu AMU ukončil v roce 1958. Zde později přednášel světovou literaturu do
roku 1970.Od roku 1975 se stal hostujícím profesorem na francouzské univerzitě
v Rennes. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a roku
1981 získal francouzské občanství. ZA svou literární činnost získal řadu cen
doma i v zahraničí. Každé jeho dílo vzbudilo značný ohlas a mělo velký úspěch.
Od roku 1970 nesměl doma publikovat a v zahraničí se stal našim nejúspěšnějším
spisovatelem. Světovou slávu mu získaly hlavně jeho romány, jimiž dokázal, že
tvrzení o „krizi románu“ obecně neplatí, stane-li se autor objevitelem, který
se pokouší odhalit neznámé aspekty lidské existence - a je-li dokonalým
vypravěčem.
Počátek
Kunderovy tvůrčí činnosti se vztahuje k hudbě (skladby pro klavír). První báseň
otiskl v roce 1946. Básnická sbírka „Člověk, zahrada širá“ vyšla
v roce 1953 a z dnešního pohledu v podstatě zapadala do tehdejší literární
produkce. Kromě dobových banalit však v ní bylo něco, co kulturní dogmatiky
provokovalo. byť šlo jen o pokus polemizovat se schematickou představou o
člověku a o poezii - Kunderovi šlo o mnohostranné zobrazení života. Druhá
knížka, básnické poema o Juliu Fučíkovi „Poslední máj“, však
získala autorovi velké uznání doma i v celém „táboru míru“, jak se sovětská
zóna tehdy běžně označovala. Na zveršování si Kundera vybral epizodu z
Reportáže psané na oprátce, v níž gestapák Böhm vyvádí zatčeného Fučíka do
jarní Prahy, aby ho oslepil krásami života a přiměl ke zradě. (Vyšly tři verze:
1954, 1955, 1961). Přízeň doby jako by Kunderovi vadila, skoncoval s ní svou
třetí sbírkou „Monology“. Komunistický literární kritik V.
Pekárek ji komentoval těmito slovy: „Nevím, kde se v mladém básníku nabralo
tolik deziluzí z milostného života, kde nabral dech k líčení tolika ,krás´, že
se ti ani nechce citovat, jako jsou nelidské, nehumánní a v odporu ke všemu, co
kultura z lidské lásky vytvořila…“ Ani pozorný čtenář by však dnes nic takového
nenašel. Přeneseme-li se do doby vzniku skladby, mohla to být například báseň „Odcházím“,
v níž žena opouští vlivného funkcionáře, či báseň „Past“, která
líčí milostný život byrokrata. Ve druhém vydání i přes značný čtenářský ohlas
sbírka nevyšla - pro „nepřístojné cynické verše“. Další vydání se objevila až v
polovině 60. let. Než se Kundera se svou kariérou rozloučil, přeložil řadu
veršů cizích básníků - překládal nejraději Apollinaira. Musíme hodnotit i
Kunderovu editorskou činnost, například znamenité uspořádání Gellnerových či
Nezvalových veršů. Dramatická prvotina „Majitelé klíčů“ měla velký úspěch a
byla oceněna i státní cenou. Kundera o své hře napsal, že je „mýtem o lidské
malosti, která se dala na pochod, a každého, kdo se jí namane do cesty, se
snaží uchvátit a uvláčet ve svém strašném boji o nic - a zároveň mýtem o zkáze
těchto vojáků malosti, kteří, žijící v sebeklamu, vidíce pouze do blízka -
umírali pak v kritických situacích nevědouce proč, zašlápnuti botou, o níž ani
nevěděli, na čí noze byla obuta.“ Hrdina dramatu, bývalý člen komunistické
skupiny, se přižení do maloměšťácké rodiny v malém moravském městě, kde chce
přežít válku v ústraní. Nedaří se mu to - o dočasný úkryt ho požádá jeho bývalá
láska, která pracuje v ilegalitě. Pomocník, kolaborující s Němci, ji odhalí a
hrdina ho zabije. A pak se musí rozhodnout - být zlikvidován gestapem se všemi
členy rodiny, nebo se zachránit sám. Zvolí tragický rozchod se světem malých
lidí a ilegální boj, i když zatíží své svědomí smrtí tří lidí. Divák vnímá
drama současně očima hlavního hrdiny i očima zbývajících členů rodiny. Hra je
posledním autorovým dílem, kde se zobrazují nějaké heroické činy. Po této hře
se Milan Kundera začal věnovat próze, opět úspěšně - v seriálu „Směšných
lásek“. První díl měl podtitul Tři melancholické anekdoty. Už první
povídky byly hodnoceny velmi vysoko: „V nevinném rouše renesančně hravé a
současně klasicky střídmé formy nám autor vypráví frivolní příběhy s hlubokými
filosofickými a společenskokritickými podtexty“ (Helena Kosková). V dobových
kritikách se dále vyzvedávalo, že Kunderovy povídky se vracejí k nejlepším
tradicím českého vypravěčství, že v sobě spojují poláčkovský humor s
vančurovskou poezií a láskou k vyprávění, k zajímavému a napínavému příběhu.
Ojediněle se ozvaly i hlasy, že povídky jsou vypočtené na efekt. Milan Kundera
se v nich snažil o fabulační vynalézavost. Ta ovšem někdy způsobila, že příběhy
trpí zjevnou vykonstruovaností. Typickým příkladem je hned první povídka „Já
truchlivý bůh“. Hrdina v ní marně usiloval o přízeň dívky, která se na
konzervatoři učila zpívat. Když její odmítání trvalo příliš dlouho, rozhodl se
pro čin. Dívce představil svého přítele Řeka jako dirigenta athénské opery (ve
skutečnosti byl Řek úplná nula, v mladém věku už invalidní důchodce, který
většinu času jen bloumal po ulicích nebo doma vyráběl nějaké figurky). Při
setkání Řek ve vypůjčených šatech dívku okouzlil a ta s ním prožije závratnou
chvíli. Údajný šéfdirigent měl odcestovat zpět do Atén, ale protože se do dívky
šíleně zamiloval, znovu ji vyhledal. Ta ho však nepoznala, s ošuntělým a
hranatým chlapíkem s kalhotami bez puků a klátivou chůzí nechtěla mít nic společného.
Narozenému dítěti dala jméno Achilles a rozhodla se, že už pro ni žádná jiná
láska nebude existovat. Kritika se shodla na tom, že nejlepší povídkou v cyklu
je „Falešný autostop“. Během cesty na společnou dovolenou chlapec
a dívka hrají zdánlivě nevinnou hru - v podstatě plachá a jemná dívka hraje
vyzývavou stopařku a mladík galantního a trochu dotěrného řidiče. Vše se ale
změní v tragédii, chlapci se dívka v podobě prohnané svůdkyně znechutí a podle
toho s ní i jedná. Hrana život způsobí zvrat v životě. „Žert“,
první Kunderův román, měl opět neobyčejný hlas u kritiky i čtenářů. Ústřední
příběh románu by mohl tvořit jednu z povídek Směšných lásek. Hrdina má známost
s dívkou Markétou, naivní a dogmatickou bytůstkou, která odjíždí na školení v
době, kdy chtěl vztah učinit více efektivní. Dotklo se ho, že v dopise
nenapsala, jak se jí stýská, ale o tom, jak se ji líbí ranní čtvrthodinka, že
na školení vládne „zdravý duch“ a že revoluce na Západě na sebe nedá dlouho
čekat. Hrdina, aby dívku šokoval, na pohlednici napíše, že „optimismus je opium
lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Na základě těchto slov
se pak rozvíjí děj, který je věrný obrazem 50. let. Ludvík je vyloučen z
fakulty, jako „trockista“ je přidělen k „černým baronům“. Počátkem 60. let se
pak náhodou setkává s manželkou svého bývalého přítele, konjukturalisty
Zemánka, který měl podstatný podíl na jeho pádu. Chce se mu pomstít svedením
ženy. To se mu sice povede, ale všechno je kunderovsky úplně jinak, Zemánek mu
ještě poděkuje, s manželkou se už dlouho nestýká, a mstitel si připadá
neobyčejně trapně. Pokud jde o kompozici díla - vypravěči se střídají a tím je
realita osvětlována z různých stran. Kunderova kniha je celkově jednou velkou
deziluzí, když sledujeme příběhy dalších postav, například Jaroslava, který
svůj život spojil s moravským folklórem. Pokud zazněl negativní tón v hodnocení
, týkal se právě toho - že v Kunderovi je hrdina jen trpným objektem dějin a
stereotypně je dováděn k deziluzi, neboť všechno musí být jinak, než hrdina
zamýšlí. Románu se také vytýkala přílišná ideologičnost. Ivan Klíma o Kunderovi
napsal, že je typem vypravěče, který tíhne k meditaci. Nedůvěřuje jen příběhu
či reflexi. Potřebuje oboje, aby mohl vyslovit sám sebe. Román byl napsán v
roce 1965, vyšel v roce 1967. To se mohl ještě někomu Kundera zdát jako velký
skeptik; v prosinci 1968 se však projevil jako velký vlastenec. Ve stati „Český
úděl“ se zabýval srpnovými událostmi, ale zamýšlel se i nad dějinami
českého národa vůbec. Vyslovil názor, že „Češi a Slováci poprvé od konce
středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou
výzvu…“ (Ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v
socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen
tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa). A na adresu
emigrujících prohlásil: „…což míra relativní jistoty pro všechny nezávisí právě
na tom, kolik lidí se odváží stát na svém místě v nejistotách?“ Kunderovu vizi
o „středu světových dějin“ nazval V. Havel v ostré polemice „nabubřelou iluzí“
a byl Kunderou označen za člověka „dychtícího po sebepředvádění“. V kritické
analýze situace se optimista Kundera mýlil, vývoj dal za pravdu skeptickému
názoru V. Havla. Milan Kundera emigroval a v rozhovoru s P. Rothem v roce 1984
prohlásil léta ve Francii za nejlepší léta svého života. Viděl je v „osvobození
od politiky, od jejího všudypřítomného tlaku, osvobození od věčných politických
diskusí a jejich stereotypního a neplodného obsahu. V zemích, které trpí
policejním útlakem, nikdo tomu neunikne a každý zvolna hloupne.“ S tímto
názorem se ovšem těžko mohli ztotožnit
ti doma, kteří svými ne zrovna podřadnými esejemi, fejetony a úvahami proti
policejnímu útlaku statečně vystupovali. Kundera napsal řadu teoretických úvah
a studií, literárněvědných i politických esejů. Už v padesátých letech vzbudila
velký zájem stať „O sporech dědických“, která zdůrazňovala význam
Apollinairova poezie pro vývoj moderního umění. Pozornost na sebe soustředil i
rozsáhlý literárněvědný esej „Umění románu“, ve kterém se Kundera
zabýval kromě jiného Vančurovým úsilím o epiku. To podle jeho názoru spočívá ve
snaze učinit na základě nového přístupu opět životnými principy epiky klasické.
po více než čtvrt století vyšel v Paříži jakoby druhý díl tohoto eseje - „L´art
du roman“ . Toto „umění románu“ z roku 1986 je vyznáním Kunderovy
osobní poetiky tvorby. Odpovídá na otázku, proč se román stal tak významným
literárním druhem i v moderní době. Romanopisec je vlastně badatelem v oblasti
lidské existence. Jsou zde uvedeny i potřebné umělecké formy (radikální
zredukování nepodstatných prvků, románový kontrapunkt a specifický románový
esej. Ještě předtím napsal Kundera politickou studii „Tragédie střední
Evropy“ o mravní, kulturní a
politické situaci „středoevropských zemí“. (Česky vyšla v roce 1985 v časopise 150 000 slov pod názvem „Únos
Západu“). Ve světě vzbudila velkou pozornost, stala se podnětem k
úvahám o středoevropské kultuře, konala se různá sympozia na toto téma a světová
veřejnost se více než kdy jindy opět zajímala o osud naší země. Teoreticky
dobře vyzbrojen začal Kundera dobývat svět svými romány. První, který byl
napsán ještě v Čechách, ale vydán v Paříži, byl „Život je jinde“.
Román se měl původně jmenovat Věk lyriky a někteří kritici se domnívali, že to
byl pokus autora vyrovnat se se svými literárními počátky. Je to poněkud
přehnané tvrzení, hrdinou je sice dogmatický básník, ale Kundera pouze využil
svých osobních zkušeností s atmosférou 50. let k satirickému pohledu na dění
kolem poezie. Jenže z frašky se stala tragédie, jak už to u Kundery bývá. Z
básníka Jaromila se vyklubal udavač, který oznámil na policii, že bratr jeho
dívky chce ilegálně opustit zemi. Obraz nádherných pocitů, které prožívá udavač
po úspěšné akci, patří v knize k nejsilnějším. „Valčík na rozloučenou“
(1975-román) dopsal Milan Kundera také v Čechách. Jeho děj se odehrává v
lázeňském městečku s provincionální atmosférou a postavami. Hlavní hrdinkou je
lázeňská sestra Růžena, která přijde do jiného stavu s neatraktivním mladíkem,
ale z otcovství obviní známého pražského trumpetistu, s nímž po jednom koncertu
stráví dvě hodiny. Ten je z této situace zděšený a hledá řešení. Radí se s
lázeňským lékařem a dozví se, jak má postupovat, aby přiměl dívku k interrupci.
V lázních se léčí neplodnost a doktor má účinnou průkopnickou metodu - po
injekcích ze zkumavky se rodí děti s velkým a stejným mateřským znaménkem, jaké
má pan doktor. Na scéně je ještě žárlivá manželka trumpetisty, přítel dr.
Slámy, který se přišel rozloučit se schovankou před svým dlouhodobým pobytem v
zahraničí, a tajemný bohatý Američan. Až na dr. Slámu, který oplodňuje pomocí
zkumavky, se ostatní hrdinové sbližují normálním způsobem, jenž je autorem
různě a nevšedně motivován. Nečekaně dojde i k vraždě sestry Růženy, což se
považuje za sebevraždu, a trumpetista se s ulehčením vrací do Prahy. Neúmyslným
vrahem je odjíždějící Jakub, který tabletku s jedem nevěrohodným způsobem
přiložil k dívčiným neškodným tabletkám. Děj této frašky, hodný 18. nebo 19.
stoletní, umožňuje díky kompoziční vynalézavosti autora zařadit různé úvahy: o
smyslu života a smrti, dobra a zla, viny a trestu. V roce 1979 vyšla ve Francii
„Kniha smíchu a zapomnění“ (1978-román). Je v ní řada efektních
úvah na politická a jiná témata, soubor samostatných kratších próz, spojených
tématem „smíchu“ a „zapomnění“. Téma hledání ztraceného mládí, smyslu života,
ztráta životních hodnot, člověk a jeho uplatnění ve světě. Většina expertů se
shoduje na názoru, že vrcholem dosavadní Kunderovy tvorby je román „Nesnesitelná
lehkost bytí“. Jeho hlavní hrdina, lékař Tomáš, odjíždí v roce 1969 do
Švýcarska, kde se před ním otvírá skvělá budoucnost chirurga. I když v
Kunderově režii je obletován ženami, které neodmítá, je poznamenán osudovým
vztahem k servírce Tereze, s níž se náhodně seznámil a vzal si ji za ženu.
Kvůli ní se vrací zpět do Prahy. Je doba intenzívní normalizace a Tomáš odmítá
odvolat názory, které v roce 1968 vložil do jednoho článku o vině komunistů.
Musí opustit zaměstnání a pracuje jako myč oken a výkladních skříní, aniž by
změnil životní styl, pokud jde o ženy. Spolu s Terezou se nakonec octnou na
vesnici a končí svůj život při autohavárii. (Na osud této dvojice je ještě
napojen příběh další dvojice - Tomášovy milenky Sabiny a jejího švýcarského
milence Franze, ve kterém jsou kritizovány levicové sklony západních
intelektuálů). Tato jednoduchá dějová linie je opět provázena brilantně
napsanými filozoficko-historickými úvahami, vtipnými postřehy, ironickými
komentáři, paradoxními dějovými situacemi a samozřejmě efektním erotickým
divadlem, jež jen málokdy působí trapně. Sféra erotiky psané pro efekt je podle
názoru Milana Jungmanna hlavním důvodem světového ohlasu románu Milana Kundery,
s čímž ovšem řada jiných kritiků nesouhlasí, podle jejich mínění jde o mistrnou
románovou stavbu, dokonalou vypravěčskou techniku a originalitu projevu. Ani
světová sláva nepomohla autorovi, aby se o něm mluvilo doma. Až v roce 1988 byl
„vyhodnocen“ v Tvorbě ve stati Kýč třetí generace. Kýč intelektuálně „náročný“
a poučený, vědomě vypočítaný na úspěch u tzv. vyspělého čtenáře a předstírající
největší pohnutky a hlubší poznání skutečnosti, pracující však s programovou
lží a polopravdou jako se základními „tvůrčími“ prostředky. Autor tvrdil, že za
takovou službu se dostalo na Západě Milanu Kunderovi četných poct a cen. Ve
svém posledním románu „Nesmrtelnost“ spisovatel dokazuje, že
„dramatické napětí je skutečné prokletí románu, protože proměňuje všechno, i ty
nejkrásnější stránky, i ty nejpřekvapivější scény a pozorování, v pouhé stupně
vedoucí k závěrečnému rozuzlení, v němž je soustředěn smysl všeho, co
předcházelo.“ I v románu Nesmrtelnost existuje několik příběhů, ale jsou jen
součástí rozpravy autora o záležitostech, které považuje za podstatné - o
složitostech současného světa. Velké okamžiky historie a jejich nositelé jsou
konfrontováni s banalitou všednodenního života, přičemž i tyto epizody leckdy
obsahují závažné myšlenky. Románem autor završil další vývojovou etapu své
tvorby, v níž skoncoval s ideologičností a věnoval se obecným problémům
člověka: v posledním románu je to téma času, stárnutí, smrti a nesmrtelnosti.
Milan Kundera o svém pestrém životě sám řekl: „Poznal jsem na vlastní kůži, co
je fanatismus, dogmatismus, politické procesy, co je to být opojen mocí,
vyvržen mocí, cítit se vinen tváří v tvář moci a revoltovat proti ní.“ Ale když
píše M. Jungmann („Kunderovské paradoxy“) o spisovatelově působení v kultuře,
nešetří uznáním: „Kunderovo jméno se už koncem 50. let stalo pojmem a zastínilo
i autory starší a významnější. Mladý básník záhy poznal, co je sláva, stal se
hýčkaným dítětem mladé literatury, jeho hvězda vytrvale zářila a strhovala k
sobě pozornost stále víc, a to každým projevem, ať básnickým či publicistickým.
Kundera byl jedním z myšlenkově nejvýraznějších a nejpronikavějších tvůrců,
kteří tehdy vnesli do české kultury nový ruch svým kriticismem, domýšlením
historických souvislostí a schopností pregnantně vyjádřit beznadějnou
neplodnost dogmatismu, nutnost rozbít jeho pouta a dát literatuře i úvahám o ní
novou kvalitu. Neproklamoval nic menšího než potřebu vzdělané veřejnosti se
svobodným myšlením a s tradicí vyspělé mravní kultury, což bylo v tehdejších
poměrech něco, co teprve z dnešního odstupu dokážeme plně ocenit. Byl mezi
spisovateli nejznámějším mluvčím vlny, jež podemílala hraniční zátarasy mezi
socialistickou a světovou kulturou, bez jeho projevů se neobešel žádný významný
sjezd či konference Svazu čs. spisovatelů, na jeho články se čekalo, neboť
nesmírně ovlivňovaly mínění veřejnosti.“ Později přišla i světová sláva.
Vydavateli bývá Milan Kundera představován jako francouzský spisovatel českého
původu. Budiž. Bylo to dobré pro naši literaturu, kdyby takových „zahraničních“
autorů měla více.
Další
díla: „Majitelé klíčů“ (1962, divadelní hra), „Jakub a pán“
(1970). Hra „Ptákovina“ měla premiéru v roce 1969 v divadle Na
zábradlí.