Milan Kundera (1929)

Prozaik, básník, dramatik, literární teoretik, publicista a překladatel. Po maturitě absolvoval několik semestrů na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Filmovou fakultu AMU ukončil v roce 1958. Zde později přednášel světovou literaturu do roku 1970.Od roku 1975 se stal hostujícím profesorem na francouzské univerzitě v Rennes. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a roku 1981 získal francouzské občanství. ZA svou literární činnost získal řadu cen doma i v zahraničí. Každé jeho dílo vzbudilo značný ohlas a mělo velký úspěch. Od roku 1970 nesměl doma publikovat a v zahraničí se stal našim nejúspěšnějším spisovatelem. Světovou slávu mu získaly hlavně jeho romány, jimiž dokázal, že tvrzení o „krizi románu“ obecně neplatí, stane-li se autor objevitelem, který se pokouší odhalit neznámé aspekty lidské existence - a je-li dokonalým vypravěčem.

Počátek Kunderovy tvůrčí činnosti se vztahuje k hudbě (skladby pro klavír). První báseň otiskl v roce 1946. Básnická sbírka „Člověk, zahrada širá“ vyšla v roce 1953 a z dnešního pohledu v podstatě zapadala do tehdejší literární produkce. Kromě dobových banalit však v ní bylo něco, co kulturní dogmatiky provokovalo. byť šlo jen o pokus polemizovat se schematickou představou o člověku a o poezii - Kunderovi šlo o mnohostranné zobrazení života. Druhá knížka, básnické poema o Juliu Fučíkovi „Poslední máj“, však získala autorovi velké uznání doma i v celém „táboru míru“, jak se sovětská zóna tehdy běžně označovala. Na zveršování si Kundera vybral epizodu z Reportáže psané na oprátce, v níž gestapák Böhm vyvádí zatčeného Fučíka do jarní Prahy, aby ho oslepil krásami života a přiměl ke zradě. (Vyšly tři verze: 1954, 1955, 1961). Přízeň doby jako by Kunderovi vadila, skoncoval s ní svou třetí sbírkou „Monology“. Komunistický literární kritik V. Pekárek ji komentoval těmito slovy: „Nevím, kde se v mladém básníku nabralo tolik deziluzí z milostného života, kde nabral dech k líčení tolika ,krás´, že se ti ani nechce citovat, jako jsou nelidské, nehumánní a v odporu ke všemu, co kultura z lidské lásky vytvořila…“ Ani pozorný čtenář by však dnes nic takového nenašel. Přeneseme-li se do doby vzniku skladby, mohla to být například báseň „Odcházím“, v níž žena opouští vlivného funkcionáře, či báseň „Past“, která líčí milostný život byrokrata. Ve druhém vydání i přes značný čtenářský ohlas sbírka nevyšla - pro „nepřístojné cynické verše“. Další vydání se objevila až v polovině 60. let. Než se Kundera se svou kariérou rozloučil, přeložil řadu veršů cizích básníků - překládal nejraději Apollinaira. Musíme hodnotit i Kunderovu editorskou činnost, například znamenité uspořádání Gellnerových či Nezvalových veršů. Dramatická prvotina „Majitelé klíčů“ měla velký úspěch a byla oceněna i státní cenou. Kundera o své hře napsal, že je „mýtem o lidské malosti, která se dala na pochod, a každého, kdo se jí namane do cesty, se snaží uchvátit a uvláčet ve svém strašném boji o nic - a zároveň mýtem o zkáze těchto vojáků malosti, kteří, žijící v sebeklamu, vidíce pouze do blízka - umírali pak v kritických situacích nevědouce proč, zašlápnuti botou, o níž ani nevěděli, na čí noze byla obuta.“ Hrdina dramatu, bývalý člen komunistické skupiny, se přižení do maloměšťácké rodiny v malém moravském městě, kde chce přežít válku v ústraní. Nedaří se mu to - o dočasný úkryt ho požádá jeho bývalá láska, která pracuje v ilegalitě. Pomocník, kolaborující s Němci, ji odhalí a hrdina ho zabije. A pak se musí rozhodnout - být zlikvidován gestapem se všemi členy rodiny, nebo se zachránit sám. Zvolí tragický rozchod se světem malých lidí a ilegální boj, i když zatíží své svědomí smrtí tří lidí. Divák vnímá drama současně očima hlavního hrdiny i očima zbývajících členů rodiny. Hra je posledním autorovým dílem, kde se zobrazují nějaké heroické činy. Po této hře se Milan Kundera začal věnovat próze, opět úspěšně - v seriálu „Směšných lásek“. První díl měl podtitul Tři melancholické anekdoty. Už první povídky byly hodnoceny velmi vysoko: „V nevinném rouše renesančně hravé a současně klasicky střídmé formy nám autor vypráví frivolní příběhy s hlubokými filosofickými a společenskokritickými podtexty“ (Helena Kosková). V dobových kritikách se dále vyzvedávalo, že Kunderovy povídky se vracejí k nejlepším tradicím českého vypravěčství, že v sobě spojují poláčkovský humor s vančurovskou poezií a láskou k vyprávění, k zajímavému a napínavému příběhu. Ojediněle se ozvaly i hlasy, že povídky jsou vypočtené na efekt. Milan Kundera se v nich snažil o fabulační vynalézavost. Ta ovšem někdy způsobila, že příběhy trpí zjevnou vykonstruovaností. Typickým příkladem je hned první povídka „Já truchlivý bůh“. Hrdina v ní marně usiloval o přízeň dívky, která se na konzervatoři učila zpívat. Když její odmítání trvalo příliš dlouho, rozhodl se pro čin. Dívce představil svého přítele Řeka jako dirigenta athénské opery (ve skutečnosti byl Řek úplná nula, v mladém věku už invalidní důchodce, který většinu času jen bloumal po ulicích nebo doma vyráběl nějaké figurky). Při setkání Řek ve vypůjčených šatech dívku okouzlil a ta s ním prožije závratnou chvíli. Údajný šéfdirigent měl odcestovat zpět do Atén, ale protože se do dívky šíleně zamiloval, znovu ji vyhledal. Ta ho však nepoznala, s ošuntělým a hranatým chlapíkem s kalhotami bez puků a klátivou chůzí nechtěla mít nic společného. Narozenému dítěti dala jméno Achilles a rozhodla se, že už pro ni žádná jiná láska nebude existovat. Kritika se shodla na tom, že nejlepší povídkou v cyklu je „Falešný autostop“. Během cesty na společnou dovolenou chlapec a dívka hrají zdánlivě nevinnou hru - v podstatě plachá a jemná dívka hraje vyzývavou stopařku a mladík galantního a trochu dotěrného řidiče. Vše se ale změní v tragédii, chlapci se dívka v podobě prohnané svůdkyně znechutí a podle toho s ní i jedná. Hrana život způsobí zvrat v životě. „Žert“, první Kunderův román, měl opět neobyčejný hlas u kritiky i čtenářů. Ústřední příběh románu by mohl tvořit jednu z povídek Směšných lásek. Hrdina má známost s dívkou Markétou, naivní a dogmatickou bytůstkou, která odjíždí na školení v době, kdy chtěl vztah učinit více efektivní. Dotklo se ho, že v dopise nenapsala, jak se jí stýská, ale o tom, jak se ji líbí ranní čtvrthodinka, že na školení vládne „zdravý duch“ a že revoluce na Západě na sebe nedá dlouho čekat. Hrdina, aby dívku šokoval, na pohlednici napíše, že „optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Na základě těchto slov se pak rozvíjí děj, který je věrný obrazem 50. let. Ludvík je vyloučen z fakulty, jako „trockista“ je přidělen k „černým baronům“. Počátkem 60. let se pak náhodou setkává s manželkou svého bývalého přítele, konjukturalisty Zemánka, který měl podstatný podíl na jeho pádu. Chce se mu pomstít svedením ženy. To se mu sice povede, ale všechno je kunderovsky úplně jinak, Zemánek mu ještě poděkuje, s manželkou se už dlouho nestýká, a mstitel si připadá neobyčejně trapně. Pokud jde o kompozici díla - vypravěči se střídají a tím je realita osvětlována z různých stran. Kunderova kniha je celkově jednou velkou deziluzí, když sledujeme příběhy dalších postav, například Jaroslava, který svůj život spojil s moravským folklórem. Pokud zazněl negativní tón v hodnocení , týkal se právě toho - že v Kunderovi je hrdina jen trpným objektem dějin a stereotypně je dováděn k deziluzi, neboť všechno musí být jinak, než hrdina zamýšlí. Románu se také vytýkala přílišná ideologičnost. Ivan Klíma o Kunderovi napsal, že je typem vypravěče, který tíhne k meditaci. Nedůvěřuje jen příběhu či reflexi. Potřebuje oboje, aby mohl vyslovit sám sebe. Román byl napsán v roce 1965, vyšel v roce 1967. To se mohl ještě někomu Kundera zdát jako velký skeptik; v prosinci 1968 se však projevil jako velký vlastenec. Ve stati „Český úděl“ se zabýval srpnovými událostmi, ale zamýšlel se i nad dějinami českého národa vůbec. Vyslovil názor, že „Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu…“ (Ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa). A na adresu emigrujících prohlásil: „…což míra relativní jistoty pro všechny nezávisí právě na tom, kolik lidí se odváží stát na svém místě v nejistotách?“ Kunderovu vizi o „středu světových dějin“ nazval V. Havel v ostré polemice „nabubřelou iluzí“ a byl Kunderou označen za člověka „dychtícího po sebepředvádění“. V kritické analýze situace se optimista Kundera mýlil, vývoj dal za pravdu skeptickému názoru V. Havla. Milan Kundera emigroval a v rozhovoru s P. Rothem v roce 1984 prohlásil léta ve Francii za nejlepší léta svého života. Viděl je v „osvobození od politiky, od jejího všudypřítomného tlaku, osvobození od věčných politických diskusí a jejich stereotypního a neplodného obsahu. V zemích, které trpí policejním útlakem, nikdo tomu neunikne a každý zvolna hloupne.“ S tímto názorem  se ovšem těžko mohli ztotožnit ti doma, kteří svými ne zrovna podřadnými esejemi, fejetony a úvahami proti policejnímu útlaku statečně vystupovali. Kundera napsal řadu teoretických úvah a studií, literárněvědných i politických esejů. Už v padesátých letech vzbudila velký zájem stať „O sporech dědických“, která zdůrazňovala význam Apollinairova poezie pro vývoj moderního umění. Pozornost na sebe soustředil i rozsáhlý literárněvědný esej „Umění románu“, ve kterém se Kundera zabýval kromě jiného Vančurovým úsilím o epiku. To podle jeho názoru spočívá ve snaze učinit na základě nového přístupu opět životnými principy epiky klasické. po více než čtvrt století vyšel v Paříži jakoby druhý díl tohoto eseje - „L´art du roman“ . Toto „umění románu“ z roku 1986 je vyznáním Kunderovy osobní poetiky tvorby. Odpovídá na otázku, proč se román stal tak významným literárním druhem i v moderní době. Romanopisec je vlastně badatelem v oblasti lidské existence. Jsou zde uvedeny i potřebné umělecké formy (radikální zredukování nepodstatných prvků, románový kontrapunkt a specifický románový esej. Ještě předtím napsal Kundera politickou studii „Tragédie střední Evropy“  o mravní, kulturní a politické situaci „středoevropských zemí“. (Česky vyšla v roce 1985 v  časopise 150 000 slov pod názvem „Únos Západu“). Ve světě vzbudila velkou pozornost, stala se podnětem k úvahám o středoevropské kultuře, konala se různá sympozia na toto téma a světová veřejnost se více než kdy jindy opět zajímala o osud naší země. Teoreticky dobře vyzbrojen začal Kundera dobývat svět svými romány. První, který byl napsán ještě v Čechách, ale vydán v Paříži, byl „Život je jinde“. Román se měl původně jmenovat Věk lyriky a někteří kritici se domnívali, že to byl pokus autora vyrovnat se se svými literárními počátky. Je to poněkud přehnané tvrzení, hrdinou je sice dogmatický básník, ale Kundera pouze využil svých osobních zkušeností s atmosférou 50. let k satirickému pohledu na dění kolem poezie. Jenže z frašky se stala tragédie, jak už to u Kundery bývá. Z básníka Jaromila se vyklubal udavač, který oznámil na policii, že bratr jeho dívky chce ilegálně opustit zemi. Obraz nádherných pocitů, které prožívá udavač po úspěšné akci, patří v knize k nejsilnějším. „Valčík na rozloučenou“ (1975-román) dopsal Milan Kundera také v Čechách. Jeho děj se odehrává v lázeňském městečku s provincionální atmosférou a postavami. Hlavní hrdinkou je lázeňská sestra Růžena, která přijde do jiného stavu s neatraktivním mladíkem, ale z otcovství obviní známého pražského trumpetistu, s nímž po jednom koncertu stráví dvě hodiny. Ten je z této situace zděšený a hledá řešení. Radí se s lázeňským lékařem a dozví se, jak má postupovat, aby přiměl dívku k interrupci. V lázních se léčí neplodnost a doktor má účinnou průkopnickou metodu - po injekcích ze zkumavky se rodí děti s velkým a stejným mateřským znaménkem, jaké má pan doktor. Na scéně je ještě žárlivá manželka trumpetisty, přítel dr. Slámy, který se přišel rozloučit se schovankou před svým dlouhodobým pobytem v zahraničí, a tajemný bohatý Američan. Až na dr. Slámu, který oplodňuje pomocí zkumavky, se ostatní hrdinové sbližují normálním způsobem, jenž je autorem různě a nevšedně motivován. Nečekaně dojde i k vraždě sestry Růženy, což se považuje za sebevraždu, a trumpetista se s ulehčením vrací do Prahy. Neúmyslným vrahem je odjíždějící Jakub, který tabletku s jedem nevěrohodným způsobem přiložil k dívčiným neškodným tabletkám. Děj této frašky, hodný 18. nebo 19. stoletní, umožňuje díky kompoziční vynalézavosti autora zařadit různé úvahy: o smyslu života a smrti, dobra a zla, viny a trestu. V roce 1979 vyšla ve Francii „Kniha smíchu a zapomnění“ (1978-román). Je v ní řada efektních úvah na politická a jiná témata, soubor samostatných kratších próz, spojených tématem „smíchu“ a „zapomnění“. Téma hledání ztraceného mládí, smyslu života, ztráta životních hodnot, člověk a jeho uplatnění ve světě. Většina expertů se shoduje na názoru, že vrcholem dosavadní Kunderovy tvorby je román „Nesnesitelná lehkost bytí“. Jeho hlavní hrdina, lékař Tomáš, odjíždí v roce 1969 do Švýcarska, kde se před ním otvírá skvělá budoucnost chirurga. I když v Kunderově režii je obletován ženami, které neodmítá, je poznamenán osudovým vztahem k servírce Tereze, s níž se náhodně seznámil a vzal si ji za ženu. Kvůli ní se vrací zpět do Prahy. Je doba intenzívní normalizace a Tomáš odmítá odvolat názory, které v roce 1968 vložil do jednoho článku o vině komunistů. Musí opustit zaměstnání a pracuje jako myč oken a výkladních skříní, aniž by změnil životní styl, pokud jde o ženy. Spolu s Terezou se nakonec octnou na vesnici a končí svůj život při autohavárii. (Na osud této dvojice je ještě napojen příběh další dvojice - Tomášovy milenky Sabiny a jejího švýcarského milence Franze, ve kterém jsou kritizovány levicové sklony západních intelektuálů). Tato jednoduchá dějová linie je opět provázena brilantně napsanými filozoficko-historickými úvahami, vtipnými postřehy, ironickými komentáři, paradoxními dějovými situacemi a samozřejmě efektním erotickým divadlem, jež jen málokdy působí trapně. Sféra erotiky psané pro efekt je podle názoru Milana Jungmanna hlavním důvodem světového ohlasu románu Milana Kundery, s čímž ovšem řada jiných kritiků nesouhlasí, podle jejich mínění jde o mistrnou románovou stavbu, dokonalou vypravěčskou techniku a originalitu projevu. Ani světová sláva nepomohla autorovi, aby se o něm mluvilo doma. Až v roce 1988 byl „vyhodnocen“ v Tvorbě ve stati Kýč třetí generace. Kýč intelektuálně „náročný“ a poučený, vědomě vypočítaný na úspěch u tzv. vyspělého čtenáře a předstírající největší pohnutky a hlubší poznání skutečnosti, pracující však s programovou lží a polopravdou jako se základními „tvůrčími“ prostředky. Autor tvrdil, že za takovou službu se dostalo na Západě Milanu Kunderovi četných poct a cen. Ve svém posledním románu „Nesmrtelnost“ spisovatel dokazuje, že „dramatické napětí je skutečné prokletí románu, protože proměňuje všechno, i ty nejkrásnější stránky, i ty nejpřekvapivější scény a pozorování, v pouhé stupně vedoucí k závěrečnému rozuzlení, v němž je soustředěn smysl všeho, co předcházelo.“ I v románu Nesmrtelnost existuje několik příběhů, ale jsou jen součástí rozpravy autora o záležitostech, které považuje za podstatné - o složitostech současného světa. Velké okamžiky historie a jejich nositelé jsou konfrontováni s banalitou všednodenního života, přičemž i tyto epizody leckdy obsahují závažné myšlenky. Románem autor završil další vývojovou etapu své tvorby, v níž skoncoval s ideologičností a věnoval se obecným problémům člověka: v posledním románu je to téma času, stárnutí, smrti a nesmrtelnosti. Milan Kundera o svém pestrém životě sám řekl: „Poznal jsem na vlastní kůži, co je fanatismus, dogmatismus, politické procesy, co je to být opojen mocí, vyvržen mocí, cítit se vinen tváří v tvář moci a revoltovat proti ní.“ Ale když píše M. Jungmann („Kunderovské paradoxy“) o spisovatelově působení v kultuře, nešetří uznáním: „Kunderovo jméno se už koncem 50. let stalo pojmem a zastínilo i autory starší a významnější. Mladý básník záhy poznal, co je sláva, stal se hýčkaným dítětem mladé literatury, jeho hvězda vytrvale zářila a strhovala k sobě pozornost stále víc, a to každým projevem, ať básnickým či publicistickým. Kundera byl jedním z myšlenkově nejvýraznějších a nejpronikavějších tvůrců, kteří tehdy vnesli do české kultury nový ruch svým kriticismem, domýšlením historických souvislostí a schopností pregnantně vyjádřit beznadějnou neplodnost dogmatismu, nutnost rozbít jeho pouta a dát literatuře i úvahám o ní novou kvalitu. Neproklamoval nic menšího než potřebu vzdělané veřejnosti se svobodným myšlením a s tradicí vyspělé mravní kultury, což bylo v tehdejších poměrech něco, co teprve z dnešního odstupu dokážeme plně ocenit. Byl mezi spisovateli nejznámějším mluvčím vlny, jež podemílala hraniční zátarasy mezi socialistickou a světovou kulturou, bez jeho projevů se neobešel žádný významný sjezd či konference Svazu čs. spisovatelů, na jeho články se čekalo, neboť nesmírně ovlivňovaly mínění veřejnosti.“ Později přišla i světová sláva. Vydavateli bývá Milan Kundera představován jako francouzský spisovatel českého původu. Budiž. Bylo to dobré pro naši literaturu, kdyby takových „zahraničních“ autorů měla více. 

Další díla: „Majitelé klíčů“ (1962, divadelní hra), „Jakub a pán“ (1970). Hra „Ptákovina“ měla premiéru v roce 1969 v divadle Na zábradlí.