Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Balzac Honoré de

Honoré de Balzac

Mezi jeho díla patří

„Evženie Grandetová“ (1833) - Děj se odehrává ve Francii na přelomu 18. a 19. století v provinčním městě. Podává obraz života rodiny Grandetovy; dcera Evženie ani její matka nevědí o Grandetově bohatství; příjezd synovce Karla, jehož otec bankrotoval a spáchal sebevraždu; Karel žádá Grandeta o půjčku, aby mohl odjet do Indie; Evženie se do Karla zamilovala a půjčila mu své peníze; před odjezdem si oba slíbí věrnost; Grandet se to dozvěděl; s dcerou se smířil až po smrti její matky, ale vyžádal si její dědický podíl; nutil ji do sňatku s bohatým, ale nemilovaným mužem; Evženie se podřídí přání otcovu až tehdy, když se z dopisu od Karla dozví, že se vrátil z Indie jako boháč a v Paříži se pro peníze oženil s ženou, kterou nemiloval. Hlavními postavami jsou Felix Grandet – lakomý, chamtivý, zlý, bezcitný a pokrytecký; nutí rodinu žít v bídě; pro majetek ochoten kohokoli zneužít (i bratra) a Evženie – Grandetova dcera, upřímná, citlivá, schopná věrné lásky, pro niž obětuje vše; bezmocná a podřízená vůli otcově; ideální ženská bytost. Je to tragický příběh znázorněného života. Vyskytuje se zde kritika společnosti, v níž majetek a peníze jsou nadřazeny lidským citům a tragicky ovlivňují vztahy mezi lidmi. Autorovo mistrovství je ve stavbě rozvíjení tématu, dramatičnosti, popisu a charakteristice osob a prostředí, jsou zde také živé dialogy a jazyková charakteristika postav.

úryvek z tohoto díla:

Druhý den po její smrti pocítila Evženie, že musí ještě víc přilnout k tomuto domu, kde se narodila, kde tolik vytrpěla, kde její matka právě zemřela. Nemohla pohlédnout na okno a na vyvýšenou židli v síni, hned se rozplakala. Zdálo se jí, že předtím neznala duši svého starého otce, když viděla, jak ji teď obklopuje nejněžnější péčí: Přicházel jí nabídnout rámě, když šla k obědu, celé hodiny na ni pohlížel okem téměř laskavým, zkrátka choval ji, jako by byla ze zlata. Starý bednář se podobal tak málo sám sobě, tolik se třásl před svou dcerou, že Nanon a Cruchotovci, svědkové jeho skleslosti přičítali to jeho vysokému stáří a báli se, aby jeho schopnosti nějak neochably. Ale v den, kdy se rodina oblékla do smutku, po večeři, k níž byl pozván notář Cruchot, jenž jediný znal tajemství svého klienta, Grandetovo chování se vysvětlilo. Když bylo odneseno se stolu a dveře pečlivě zavřeny, řekl Grandet Evženii: Dítě drahé, tys tedy dědičkou po své matce a my spolu musíme uspořádat některé věci. Není-liž pravda, Cruchote?

Ano.

Je nutné, abychom se tím, tatínku, obírali hned dnes?

Ano, ano dcerunečko. Nemohu už déle zůstávat v nejistotě, ve které teď žiji. Myslím, že mi jistě nechceš působit starosti.

Ale tatínku...

Tak to tedy musíme všechno uspořádat dnes večer.

Co mám dělat?

Ale dcerunečko, to se mě netýká. – Řekněte jí to, Cruchote.

Slečno, váš pan otec nechtěl ani rozdělit, ani prodat své statky, ani platit nesmírné poplatky ze svých hotových peněz. Z té příčiny by bylo třeba upustit od soupisu celého majetku, který je dnes nerozdělen v rukou vašich a vašeho pana otce...

Cruchote, jste si tím jist, abyste o tom takhle mohl mluvit před mou dcerou?

Nechte mě mluvit, Grandete.

Ano, ano příteli. Ani vy, ani dcera mě přece nechcete okrást. Viď dcerunečko?

Ale co mám dělat, pane Cruchote? zeptala se Evženie netrpělivě.

Nuže, řekl notář, bylo by potřebí podepsat tuto listinu, jíž byste se vzdala dědictví po své paní matce a ponechala svému otci užívání vašeho společného jmění; on by vám zaručil prosté vlastnictví...

Nerozumím ani zbla, co mi to tu povídáte, odpověděla Evženie. Dejte mi listinu a řekněte mi, kde se mám podepsat.

Starý Grandet se díval z listiny na dceru a z dcery na listinu; byl tak prudce vzrušen, že si osušil několik kapek potu, které mu vyrazily na čele.

Dceruško, řekl Evženii, kdyby ses místo podpisu této listiny, jejíž registrování by stálo moc peněz, chtěla krátce a dobře vzdát dědictví po své drahé nebožce mamince a spolehnout, co se budoucnosti týče, ve všem všudy na mne...byl bych radši. Dával bych ti měsíčně hezkou rentičku jednoho sta franků. Vidíš, mohla by sis z toho zaplatit mší, kolik bys chtěla...Tak co, sto franků měsíčně, v librách?

Udělám všechno, jak ty chceš, tatínku.

Slečno, řekl notář, je mou povinností vás upozornit, že se zbavujete...

I co, Bože můj, co mi na tom záleží?

Mlčte Cruchote. – Tak tedy je to smluveno, hotovo, zvolal Grandet, bera dceřinu ruku a plácaje si s ní. Evženie, ty už slovo zpět nevezmeš, jsi poctivé děvče, co?

Ach tatínku...

Vřele ji objal, stiskl ji do náručí, div ji neudusil.

Jdi dceruško, dáváš svému otci nový život; ale vracíš mu, co on dal tobě: jsme vyrovnáni. Takhle se má obchodovat. Život je obchod. Žehnám ti! Jsi ctnostná dívka, máš ráda svého tatínka. Teď si dělej, co chceš. – Tak tedy, Cruchote, zítra na shledanou, řekl, dívaje se na zděšeného notáře. Připravte zříkací listinu pro soud.

Nazítří k polednímu bylo podepsáno prohlášení, kterým Evženie oloupila sama sebe. Přes slovo, které dal starý bednář, ke konci roku z těch měsíčních sta franků nedal ještě ani sou, ačkoliv to tak slavnostně dceři slíbil. A proto také, když se mu o tom Evženie žertem zmínila, nemohl se ubránit, aby se nezačervenal. Odešel rychle do své pracovny, vrátil se a podal jí asi třetinu klenotů, které vzal svému synovci.

Tu máš, děťátko, řekl hlasem plným ironie, chceš tohleto místo svých dvanácti set franků?

Opravdu, tatínku, ty mi to dáváš?

Stejně tolik ti jich vrátím napřesrok, pravil házeje jí šperky do klína. A tak budeš mít zakrátko všechny jeho cetky, dodal a mnul si ruce, všecek šťasten, že může spekulovat s city své dcery.

Ačkoliv byl ten stařec ještě zdatný, cítil potřebu zasvětit dceru do tajů domácnosti. Dvě léta za sebou musila před ním dávat rozkazy, co se týče jídelních lístků, a přijímat naturálie od pachtýřů. Ponenáhlu ji naučil, jak se jmenují jeho statky a vinice a jakou mají výměru. Když šlo na třetí rok, přivykla už tolik jeho skrblickým způsobům, proměnil je v ní tak silně v přirozené návyky, že jí mohl beze strachu svěřit klíče od pokladny a učinit z ní paní domu.

Přešlo pět let, aniž co významného porušilo jednotvárnost života Evženie a jejího otce. Byly to stále tytéž úkony, pravidelné jako staré pendlovky. Hluboký smutek slečny Grandetové nebyl nikomu tajemstvím; ale ač mohl každý tušit jeho příčinu, ona nikdy nepronesla jediné slovo, které by potvrdilo domněnky, vznikající ve všech saumurských společnostech o srdci bohaté dědičky. Její jediná společnost se skládala ze tří Cruchotů a z některých jejich přátel, kteří jimi byli nenápadně uvedeni do jejího domu. Naučili jí hrát whist, a přicházeli posedět každého večera. Roku 1826 její otec, cítě tíhu churavosti, byl nucen zasvětit ji do tajemství svých pozemských statků a doporučoval jí, aby se v nesnázích obracela vždycky na notáře Cruchota, jehož poctivost znal. Potom ke konci tohoto roku byl stařec ve věku dvaaosmdesáti let stižen ochrnutím a to rychle postupovalo. Pan Bergerin udělal nad Grandetem kříž. Při myšlence, že bude brzy sama na světě, přitiskla se Evženie ještě blíže k svému otci a sevřela silněji to poslední pouto lásky. V jejích myšlenkách, tak jako v myšlenkách všech milujících žen, láska byla celým světem a Karel tu nebyl. Byla plna péče a něžnosti k svému starému otci, jehož síly začínaly slábnout, ale jehož lakota se pudově udržovala. Proto se také smrt toho člověka nijak nelišila od jeho života. Od rána se dával vozit sem a tam od krbu svého pokoje ke dveřím pracovny asi plné zlata. Seděl bez hnutí, ale prohlížel si úzkostlivě všechny, kteří ho přišli navštívit, a díval se na okované dveře. Musili mu vysvětlovat příčinu sebemenšího šramotu, který zaslechl v domě; a k velkému údivu notářovu slyšel i zívání psa na dvoře. Ze své zdánlivé tuposti se na den a hodinu probouzel, když měl přijímat pachtovné, když měl dělat účty s nájemci nebo vydávat kvitance. Tu škubal svým křeslem na kolečkách tak dlouho, dokud nedojel až naproti dveřím své pracovny. Dcera mu ji musela otevřít a on bděl nad tím, aby ona sama v tajnosti uložila pytlíky s penězi hezky na sebe a aby pak zavřela dveře. Vracel se mlčky na své místo, jakmile mu pak vrátila drahocenný klíč, stále zastrčený v kapse u vesty, kterou si občas ohmatával. Ostatně jeho starý přítel notář, tuše, že si bohatá dědička vezme nevyhnutelně jeho synovce prezidenta, kdyby se Karel nevrátil, zdvojil péči a pozornost: Přicházel každodenně pro Grandetovy rozkazy, na jeho pokyn jezdil do Froindfondu, na pole, na louky, na vinice, prodával sklizně a měnil všechno ve zlato a stříbro, které se potají hromadilo v narovnaných pytlích v pracovně. Konečně přišly dny smrtelného zápasu, kdy silné Grandetovo ústrojí bojovalo s rozkladem. Chtěl sedět u krbu přede dveřmi své pracovny. Tahal na sebe a ovinoval kolem sebe všechny přikrývky, které mu dávali, a říkal služce Nanon:

Přitiskni to na mne, přitiskni, ať mě neokradou!

Když mohl otevřít oči, do nichž se soustředily všechny zbytky jeho života, obracel je hned k pracovně, kde ležely jeho poklady, a říkal dceři hlasem, který prozrazoval jakýsi šílený strach:

Jsou tam? Jsou tam?

Jsou tatínku.

Dej pozor na zlato...polož to zlato přede mne!

Evženie mu rozložila louisdory na stůl a on celé hodiny setrvával s očima upřenýma na louisdory jako dítě, které začíná pozorovat a dívá se hloupě stále na týž předmět. A jako dítěti i jemu uklouzl namáhavý úsměv.

To mě hřeje! říkal leckdy a na jeho tváři se objevil výraz blaženosti.

Když ho přišel farář zaopatřit, jeho oči, zdánlivě už několik hodin mrtvé, oživly při pohledu na kříž, na svícny a stříbrnou kropenku, na kterou se upřeně díval; a jeho hrbol na nose se tentokrát naposled pohnul. Když kněz přiblížil k jeho rtům zlatý kříž, aby umírající políbil obraz Kristův, mávl strašně rukou, jako by jej chtěl chytit, a toto poslední vzepětí sil ho stálo život. Volal Evženii. Neviděl ji, ačkoliv klečela před ním a zkrápěla svými slzami ruku již chladnoucí.

Tatínku, požehnej mi! prosila ho.

Dobře o všechno pečuj. Vydáš mi z toho tam nahoře! řekl jí – a tím posledním slovem dokázal, že křesťanství je asi náboženstvím lakomců.

 

Další dílo je „Otec Goriot“ (1835) - Děj se odehrává ve Francii, Paříži, v  1. polovině 19. století v měšťanském penzionu Vauquer. Obsahuje tragiku otcovské lásky schopné největší oběti pro dcery, aby se dostaly do vznešené pařížské společnosti, jsou zde  zobrazeny dva lidské osudy (zdánlivě protichůdné). Bývalého úspěšného obchodníka s nudlemi Goriota, nyní okradeného a opuštěného vlastními dcerami, který žije v penzionu, dcery se s ním nestýkají (stydí se za něho, chtěly jen peníze) nakonec umírá sám a opovrhován a mladého studenta práv Rastignaca, který se stará o umírajícího Goriota, pobouřen cynismem a zločinností, ale pod vlivem prostředí (uprchlý trestanec Vautrin aj.) se mění, vzdává se původních předsevzetí, vítězí v něm ctižádost a jde za svou kariérou bezohledně (stává se milencem jedné z dcer Goriotových ze zištných důvodů). Je zde vidět zdánlivá rozdílnost osudů, ale typy poznamenané stejným prostředím a mezilidskými vztahy. Hlavní postavy jsou Goriot, který je poctivý, obětavý, citlivý starý člověk, velký  dobrák, ale bezmocný. Kdysi byl úspěšný obchodník, dost zámožný, ale umírá v chudobě. V penzionu je pokládán za hlupáka (společenská degradace). Další postavou je Evžen Rastignac [rastyňak], mladý muž ”na vzestupu”, zpočátku sympatický, poctivý, pak ctižádostivý (charakter se utváří, vyvíjí), ztrácí iluze, jak poznává realitu, v honbě za kariérou odhazuje všechny morální zásady. U něj je  vývoj osobnosti opačný než u Goriota. Vautrin [vótrén] je uprchlý zločinec, galejník, zlý, cynický, každého nabádá k špatnostem (objevuje se i v jiných románech Lidské komedie). Postavy jsou typické i individuální, svými činy charakterizují společnost i dobu a spojitost s prostředím.

Dílo ukazuje realistický obraz soudobé společnosti – autor  v něm ironizuje měšťácké prostředí, odhalení úpadku citů a mravnosti  (na individuálních osudech postav) – ztráta iluzí a zkáza charakterů. Zazněla tu i kritika společnosti, v níž není místo pro cit a poctivost. Jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost. Lidské vztahy a mravní hodnoty jsou přepočítávány na majetek a peníze.

Dílo obsahuje mistrovskou kompozici: zápletka, konflikt, narůstá dramatičnost, popisy prostředí: důkladnost, smysl pro detail (budovy a okolí, ulice, zařízení bytu) množství postav důkladně propracovaných; prolínání osudů a výrazné charakteristiky: vdova Vanquerová – ”má tvář zestárlou, tlusťoučkou, z jejíhož středu ční nos jako zobák papouška; její postava je vypasená jako kostelní myš”.

Jazyk charakterizuje postavy z různých prostředí (zvl. v dialogu), využití výrazných přirovnání, vysoký podíl přídavných jmen.

Dalším dílem je

„Lesk a bída kurtizán“ (1847)

úryvek z tohoto díla:

3. část: Kam vedou špatné cesty

Po druhé hodině viděl pan Camusot, jak vchází Lucien de Rubempré, bledý, ztrhaný, oči červené a napuchlé, prostě v takovém stupni slabosti, že soudce mohl porovnávat přírodu s uměním, skutečně umírajícího s umírajícím na jevišti. Cesta z Conciergerie do pracovny vyšetřujícího soudce mezi dvěma četníky a sluhou vpředu dovršila Lucienovo zoufalství. Je už v povaze básníka, že dává přednost popravě před jednáním v soudní síni. Když pan Camusot viděl, že předvedený nemá ani ždibec z toho, co dělá soudce soudcem, to jest duševní sílu, která se tak mocně projevila u druhého vyšetřovaného, pocítil útrpnost nad vítězstvím tak snadným a tento povýšený postoj mu dovolil vést rozhodující údery, neboť mu ponechával pro souboj onu strašlivou nezaujatost mysli, jíž se vyznačuje střelec, který má srazit loutku.

”Vzpamatujte se, pane de Rubempré; stojíte před soudcem, který dychtí napravit zlo, jakého se bezděky dopouští spravedlnost zajišťovací vazbou, která byla uvalena bezdůvodně. Věřím, že jste nevinen, co nejdříve budete na svobodě. Tu je důkaz vaší neviny: dopis, který ležel za vaší nepřítomnosti u domovnice, právě jej donesla. Ve zmatku, který způsobila domovní prohlídka u vás a zpráva o vašem zatčení ve Fontainebleau, ta žena zapomněla na dopis poslaný slečnou Ester Gobseckovou ... Čtěte!”

Lucien vzal dopis, přečetl jej a propukl v pláč. Vzlykal tak, že nemohl promluvit jediné slovo. Za čtvrt hodiny, když se Lucien s velkou námahou vzpamatoval, podal mu písař kopii dopisu s prosbou, aby se podepsal pod prohlášení, že tento dopis souhlasí s originálem, jenž musí být kdykoli na požádání během procesu předložen, a nabídl mu kolacionování; Lucien se ovšem spolehl, pokud šlo o věrnost přepisu, na Coquartovo slovo.

”Pane,” řekl soudce s tváří srchovaně blahovolnou, ”je nicméně těžké propustit vás, dokud nebudou splněny jisté formality a dokud vám nepoložím několik otázek ... Žádám vás, abyste na ně odpovídal téměř jako svědek. Myslím, že člověku, jako jste vy, bylo by téměř zbytečné připomínat, že v tomto případě je přísaha, že budete vypovídat podle pravdy a nic než pravdu, nejen apelem na vaše svědomí, ale nezbytností, kterou vyžaduje vaše postavení, na nějakou chvíli nejasné. Pravda vám nemůže ublížit, ať je jakákoli; lež by vás však poslala před porotu a mne by donutila poslat vás znovu do Conciergerie; kdežto budete-li upřímně odpovídat na mé otázky, budete už dnes spát doma a dostane se vám úplného zadostiučinění touto zprávou, kterou otisknou všechny noviny: Pan de Rubempré, zatčený včera ve Fontainebleau, byl okamžitě po kratičkém výslechu propuštěn.”

Tato slova na Luciena silně zapůsobila a soudce, vida rozpoložení mysli svého vyšetřovance, dodal:

”Opakuji vám, že jste byl podezřelý z účasti na vraždě otrávením, spáchané na slečně Ester; je dokázáno, že šlo o sebevraždu, čímž je všechno vyřízeno; ale byla přitom zcizena částka sedmi set padesáti tisíc franků, která patří k pozůstalosti, a vy jste dědic: bohužel tu jde o zločin a tento zločin byl spáchán, ještě než byla nalezena závěť. A tu se spravedlnost důvodně domnívá, že se tohoto zločinu dopustila ve vašem zájmu jistá osoba, která vás miluje tak, jako vás milovala slečna Ester. Nepřerušujte mě,” řekl Camusot, gestem ukládaje Lucienovi, který chtěl něco říci, aby mlčel, ”to není ještě výslech. Chci, abyste pochopil, jak se tato věc dotýká vaší cti. Odhoďte ten falešný, ten bezcenný názor, který navzájem víže spoluviníky, že je věcí cti nic na sebe neprozrazovat, a řekněte celou pravdu.”

Jistě si už čtenář všiml, jak svrchovaný je nepoměr zbraní v tomto zápase mezi vyšetřovanými a vyšetřujícím soudcem. Je sice pravda, že umí-li zločinec obratně zapírat, může mu jeho zapírání, které má výhodu v absolutnosti své formy, stačit k obhajobě; ale je to brnění, které ho rozdrtí, najde-li v něm vyšetřovací sonda spáru. Jakmile je zapírání proti zřejmým faktům nedostatečné, je vyšetřovaný úplně vydán soudci na milost a nemilost. A teď si představte takového poloviníka, jako byl Lucien, který by se mohl polepšit a stát se užitečným své vlasti, kdyby se zachránil z prvního ztroskotání své ctnosti: zahyne v osidlech vyšetřování. Soudce sepíše naprosto suchý protokol, věrnou analýzu otázek a odpovědí; ale z jeho obmyslně otcovských řečí, z jeho úskočného poučování, jakého jsme právě byli svědky, nezůstane nic. Soudcové vyšších instancí a porotci vidí výsledky, neznají však prostředky. Proto by bylo podle názoru některých bystrých hlav výtečné, kdyby vyšetřování vedla porota, jak tomu je v Anglii. I ve Francii platil po jistou dobu tento systém. Zákoník z brumairu roku IV nazýval tuto instituci porotou obžalovací, na rozdíl od poroty soudící. Kdybychom se vrátili k porotám obžalovacím, musil by být konečný proces přidělen královským soudním dvorům bez účasti porotců.

”A teď,” řekl Camusot, na chvíli se odmlčev, ”jak se jmenujete?”

”Pane Coquarte, dávejte pozor,” obrátil se ještě k písaři.

”Lucien Chardon de Rubempré.”

”Narozen ...”

”V Angoulęmu ...”

A Lucien připojil ještě den, měsíc a rok.

”Zdědil jste nějaký majetek?”

”Žádný.”

”Nicméně jste za svého prvního pobytu v Paříži utrácel příliš velké částky, neúměrné vašemu skrovnému majetku.”

”Ano, pane; ale v té době jsem měl ve slečně Coralii nesmírně oddanou přítelkyni, kterou jsem pak naneštěstí ztratil. Bolest, kterou mi způsobila tato smrt, přivedla mě zpět do rodného kraje.”

”Dobře, pane,” řekl Camusot. ”Musím vás pochválit za vaši upřímnost, bude také náležitě oceněna.”

Jak je vidět, Lucien nastupoval cestu generální zpovědi.

”Když jste se vrátil z Angoulęmu do Paříže, utrácel jste ještě daleko víc,” pokračoval Camusot, ”žil jste jako člověk, který má na šedesát tisíc franků renty.”

”Ano, pane.”

”Kdo vám dával takové peníze?”

”Můj ochránce, abbé Carlos Herrera.”

”Kde jste se s ním seznámil?”

”Potkal jsem ho na ulici ve chvíli, kdy jsem chtěl sebevraždou skončit život.”

”Nikdy se o něm ve vaší rodině nemluvilo? Nic vám neříkala vaše matka?”

”Nikdy.”

”Nikdy vám vaše matka neřekla, že se někdy setkala s tím Španělem?”

”Nikdy.”

”Mohl byste si vzpomenout na měsíc a rok, kdy jste se seznámil se slečnou Ester?”

”Bylo to ke konci roku 1823 v jednom divadélku na bulváru.”

”Zpočátku vás stála peníze, co?”

”Ano, pane!”

”Protože jste se toužil oženit se slečnou de Grandlieu, koupil jste nedávno zbytky rubempréovského zámku, připojil jste k nim pozemky za milión franků, řekl jste Grandlieuům, že vaše sestra a váš švagr právě zdědili značný majetek a že za ty částky děkujete jejich štědrosti? Řekl jste to, pane u Grandlieuů?”

”Ano, pane.”

”Víte, proč nedošlo k vašemu sňatku?”

”Vůbec ne, pane.”

”Nuže, Grandlieuova rodina poslala k vašemu švagrovi jednoho z nejctihodnějších pařížských advokátů, aby si na místě opatřil informace. V Angoulęmu se tento advokát přímo z výpovědi vaší sestry i vašeho švagra dověděl, netoliko že vám půjčili jen nějakou maličkost, ale i to, že zdědili jen nemovitosti, sice značné, ale kapitálová hotovost že dosahuje sotva dvou set tisíc franků ... Nesmíte se divit, že rodina, jako jsou Grandlieuové, dává ruce pryč od jmění, jehož původ je pochybný ... Tam vás, pane, přivedla jedna lež ...”

Do Luciena jako by hrom udeřil po tomto odhalení a poslední zbytek duševní síly, který mu ještě zbýval, ho opustil.

”Policie a spravedlnost se dovědí všechno, co se chtějí dovědět,” řekl Camusot, ”na to nezapomínejte. A teď mi povězte,” pokračoval vzpomenuv si, jak si Jakub Collin přivlastňoval otcovskou hodnost, ”víte-li, kdo je domnělý Carlos Herrera.”

”Ano, pane, ale dověděl jsem se to příliš pozdě.”

”Cože, příliš pozdě? Jak to?”

”Není to kněz, není to Španěl, je to ...”

”Uprchlý trestanec?” vyjelo ze soudce.

”Ano,” odpověděl Lucien. ”Když přede mnou odhalil toto osudné tajemství, byl jsem mu už zavázán: do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že jsem se spolčil s úctyhodným duchovním ...”

”Jakub Collin ...” načal soudce novou větu.

”Ano, Jakub Collin,” opakoval Lucien, ”to je jeho jméno.”

”Správně. Jakub Collin,” pokračoval pan Camusot, ”byl právě před chvílí poznán jistou osobou; zapírá sice i nadále svou totožnost, ale myslím, že jen ve vašem zájmu. Ptal jsem se vás však, znáte-li toho muže z toho důvodu, abych odhalil další podvod Jakuba Collina.”

Lucienovi jako by někdo nalil do útrob rozžhaveného železa, když vyslechl tuto hroznou poznámku.

”Aby odůvodnil nesmírnou náklonnost, kterou k vám chová, tvrdí, že je vaším otcem,” řekl dále soudce, ”to nevíte?”

”Jakže! On, mým otcem ... Ach, pane ...! To že řekl?”

”Tušíte, odkud pocházely částky, které vám dával; neboť máme-li věřit dopisu, který máte v rukou, slečna Ester by vám byla později prokazovala tytéž služby jako slečna Coralie; ale jak jste právě řekl, po několik let jste si žil ve skvělém přepychu, aniž jste co od ní dostával.”

”To se já vás musím ptát,” vzkřikl Lucien, ”odkud berou trestanci peníze! Takový Jakub Collin mým otcem! Ubohá moje maminko!”

A dal se do pláče.

”Písaři, přečtěte vyšetřovanému tu část protokolu sepsaného s domnělým Carlosem Herrerou, v němž tvrdí, že je otcem Luciena de Rubempré ...”

Bylo žalostné hledět na zdrceného básníka, jak tiše poslouchá čtoucího písaře.

”Jsem ztracen!” vzkřikl.

”Nikdo není ztracen, nastoupí-li cestu cti a pravdy,” řekl soudce.

”Vy však postavíte Jakuba Collina před porotu?” otázal se Lucien.

”Zajisté,” odpověděl Camusot, neboť chtěl, aby se Lucien rozhovořil. ”Dokončete svou myšlenku.”

Avšak přes všechno soudcovo úsilí a domlouvání Lucien už neodpověděl. Rozvaha přišla příliš pozdě, jako u všech lidí, kteří jsou otroky citu. V tom je rozdíl mezi básníkem a mužem činu: první se poddává citu, vyjadřuje ho živými obrazy a usuzuje až potom; druhý cítí a zároveň usuzuje. Lucien zůstal zasmušilý a bledý; viděl se na dně propasti, kam ho svrhl vyšetřující soudce, na jehož dobráckou masku se on, básník, dal nachytat. Zradil nejen svého dobrodince, ale i svého spoluviníka, který na rozdíl od něho bránil jejich postavení s odvahou lva, s neochvějnou obratností. Tam, kde Jakub Collin všechno zachránil svou odvahou, Lucien, muž ducha, všechno zkazil svou nechápavostí a nerozvážností. Ta sprostá lež, která ho plnila rozhořčením, byla zástěrkou pravdě ještě hanebnější. Byl zmaten soudcovou obratností a trnul hrůzou nad krutou dovedností a rychlostí, s jakou mu zasazoval rány jednu za druhou; soudce vynesl na světlo poklesky jeho života a použil jich jako háků, aby se mu šťáral ve svědomí. A tak se Lucien podobal dobytčeti, kterého se chytila řeznická palice. Vešel do této pracovny svobodný a nevinný, a vlastním doznáním tu najednou stál jako zločinec! A co bylo nejtragikomičtější: nakonec soudce klidně a chladně upozornil Luciena, že k jeho odhalení vedl omyl. Camusot měl na mysli otcovství, které si Jakub Collin přisvojil, kdežto Lucien, celý zděšený představou, že vyjde najevo jeho spojenectví s uprchlým trestancem, napodobil proslulé prořeknutí Ibykových vrahů.

Royer–Collard se mimo jiné proslavil prohlášením, že vrozené city triumfují vždy nad city získanými, že hájil tezi o prioritě přísahy. Podle něho například zákon pohostinství zavazuje tak, že ruší platnost přísahy soudní. Vyznával tuto teorii před tváří celého světa, před francouzským sněmem; měl odvahu vynášet spiklence, ukázal, že je lidštější být poslušen spíše přátelství než tyranských zákonů vytahovaných příležitostně ze zbrojnice společnosti. Přirozené právo má prostě zákony, které nikdy nebyly vyhlášeny, které však jsou účinnější a známější než zákony vymyšlené společností. Lucien právě, a to ke své škodě, zapřel zákon solidarity, který ho zavazoval, aby mlčel a nechal Jakuba Collina hájit se; dokonce ho ještě obvinil! V jeho zájmu měl tento muž být a navždy zůstat Carlosem Herrerou.

Pan Camusot se těšil ze svého vítězství, teď má oba viníky v hrsti: srazil rukou spravedlnosti jednoho z miláčků vznešené společnosti a našel zmizelého Jakuba Collina, po němž se marně pátralo. Bude prohlášen za jednoho z nejobratnějších vyšetřujících soudců.

Proto nechával svého vyšetřovance na pokoji; ale zkoumavě pozoroval jeho tiché ohromení, viděl, jak se na jeho ztrhané tváři množí kapky potu, jak se spojují a nakonec splývají se dvěma ručeji slz.

”Proč plakat, pane de Rubempré? Jak už jsem vám řekl, jste dědicem slečny Ester, která jinak nemá žádné dědice, ani přímé, ani nepřímé; a toto dědictví dosahuje částky nějakých osmi miliónů franků, podaří-li se najít těch sedm set padesát tisíc franků, které se ztratily.”

To byla pro provinilce poslední rána. Držet se jen deset minut, jak psal Jakub Collin ve svém lístku, dosáhl Lucien cíle svých tužeb! Vyrovnal se s Jakubem Collinem, odloučil se od něho, zbohatl, oženil se se slečnou de Grandlieu. Tato scéna dokazuje výmluvněji než cokoli jiného, jak mocnou zbraň má vyšetřující soudce v tom, že může uvalit na vyšetřované samovazbu a tím je od sebe oddělit, a jakou cenu má zpráva, kterou Asie dala Jakubu Collinovi.

”Ach, pane,” odpověděl Lucien s hořkostí a ironií muže, který si z neštěstí, jež se dovršilo, dělá podnož k svému pomníku, ”jak správně se říká ve vaší mluvě: podstoupit výslech! Kdybych si měl vybrat mezi bývalým mučením tělesným a dnešním mučením duševním, za svou osobu bych neváhal a vybral bych si utrpení, jaké kdysi působil kat ... Co ještě ode mne chcete?” dodal pak hrdě.

”Tady, pane,” řekl soudce, opláceje nadutou uštěpačností hrdý básníkův tón, ”tady mám právo klást otázky jen já.”

”A já jsem měl právo na ně neodpovídat,” zašeptal ubohý Lucien, jemuž se vrátila v neztenčené míře jasná mysl.

”Písaři, přečtěte vyšetřovanému protokol o jeho výslechu ...”

”Tak už jsem zase vyšetřovaný!” řekl si Lucien.

Zatímco písař četl, v Lucienovi uzrálo rozhodnutí. Bude však musit panu Camusotovi lichotit. Když ustalo jednotvárné hrčení Coquartova hlasu, básník se zachvěl jako člověk, který spí při hluku, na nějž jeho orgány jsou zvyklé, a který se probouzí, když náhle nastalo ticho.

”Musíte nyní podepsat protokol o výslechu,” řekl soudce.

”A propustíte mě na svobodu?” zeptal se Lucien, který se rovněž stal ironickým.

”Ještě ne,” odpověděl Camusot; ”ale zítra, jen co bude po vaší konfrontaci s Jakubem Collinem, budete bezpochyby volný. Teď se spravedlnost musí dovědět, jste-li nebo nejste-li spoluviníkem zločinů, které to individuum mohlo spáchat od svého útěku, tj. od roku 1820. Avšak nebudete už v samovazbě. Hned napíši řediteli, aby vás dal do nejlepší pistole.”

”Budu tam mít psací náčiní?”

”Dostanete, oč požádáte, vzkáži příslušné pokyny po sluhovi, který vás doprovodí.”

Lucien mechanicky podepsal protokol a oparafoval poznámky, jsa poslušen Coquartových pokynů s mírností oběti odevzdané do vůle Boží. Jedna maličkost osvětlí stav, v němž se octl,  lépe než nejpodrobnější vylíčení. Zpráva, že dojde k jeho konfrontaci s Jakubem Collinem, vysušila na jeho tváři kapky potu a jeho suché oči se třpytily nesnesitelným leskem. Prostě se v jediné vteřince stal tím, čím gyl Jakub Collin, mužem ze železa.

 

Další dílo je „Ztracené iluze“ (1837)

úryvek z tohoto díla:

Část II. MALOMĚSTSKÝ VELEDUCH V PAŘÍŽI

Lucien opustil Coralii a Camusota a odešel do Dřevěných galerií. Jakou to změnu v něm způsobilo to dnešní uvedení do tajností žurnalistiky! Beze strachu se vmísil do davu, jenž proudil galeriemi: tvářil se vyzývavě, protože měl svou maitressu, a k Dauriatovi vstoupil nenuceně, protože byl žurnalistou. Zastihl zde velkou společnost, podal ruku Blondetovi, Nathanovi, Finotovi a všem literátům, s nimiž se již týden přátelil. Pokládal se za osobnost a myslil si, že je daleko víc než jeho druhové. Nepatrná špička, jež ho vzpružovala, znamenitě mu prospěla, byl duchaplný a ukázal, že dovede s vlky výt. Avšak přesto nesklízel Lucien mlčenlivá, němá nebo vyslovená uznání, jež očekával, povšiml si prvních projevů žárlivosti, jež mu dávala najevo tato společnost, ne znepokojená, ale spíše zvědavá, jaké místo nová hvězda zaujme a jak velký podíl při všeobecném rozdělení výtěžků zhltne. Finot, jenž viděl v Lucienovi zlatý důl, a Lousteau, jenž se domníval, že má nad básníkem určitá práva, usmívali se na něho jediní. Lousteau už si plně osvojil šéfredaktorské způsoby a prudce zaklepal na okénko do Dauriatovy pracovny.

”Okamžíček, příteli,” odpověděl mu nakladatel, když povystrčil hlavu nad zelenými záclonkami a poznal Lousteaua.

Okamžíček trval hodinu, a teprve potom vstoupil Lucien se svým přítelem do svatyně.

”Tak co, přemýšlel jste už o záležitosti našeho přítele?” řekl nejnovější šéfredaktor.

”Ovšemže,” řekl Dauriat a sultánsky se ve svém křesle zvrátil. ”Sbírku jsem si prolistoval, dal jsem ji přečíst jednomu gurmánovi, dobrému znalci, protože já o sobě nechci tvrdit, že tomu rozumím. Já, milý příteli, kupuji slávu už hotovou jako ten Angličan, co si kupoval lásku. Vy jste právě tak velký básník, kamarádíčku, jako hezký chlapec,” pokračoval Dauriat. ”Slovo čestného muže, neříkám knihkupce, rozumíte, vaše sonety jsou nádherné, není v nich znát žádná pracnost, a to bývá vzácnost, když básník píše s inspirací a zápalem. Mimo to dovedete dělat rýmy, to je vůbec přednost nové školy. Vaše Sedmikrásky jsou překrásná knížka, ale není to žádný obchod, a já se mohu pouštět jen do velkých podniků. Už pro klidné svědomí nechci ty vaše sonety přijmout, nemohl bych jim pomoci nahoru, nedá se na nich tolik vydělat, abych finančně zajistil jejich úspěch. Ostatně, vy u poezie nezůstanete, vaše sbírka je ojedinělou záležitostí. Jste mlád, mladý muži, přinesl jste mi vlastně tu věčnou knížku prvních veršů, kterou si po vyjití gymnasia napíše každý literát, a třebaže si na ní zprvu zakládá, později se jí sám vysměje. Váš přítel Lousteau má jistě někde mezi starými ponožkami také zastrčenou nějakou svou báseň. Nu, nemáš nějakou básničku, na kterou jsi kdysi přísahal?” obrátil se Dauriat na Lousteaua s prohnaným úsměvem starého lišáka.

”A jak bych mohl psát jinak prózu?” řekl Lousteau.

”Tak to vidíte, nikdy se mi o tom nezmínil, ale náš přítel zná nakladatele a rozumí obchodu,” pokračoval Dauriat. ”Pro mne,” zalichotil Lucienovi, ”nerozhoduje, jste-li velký básník; máte nesmírné, opravdu nesmírné nadání: vydat vás jako začínající nakladatel, to by ode mne byla vážná chyba. Především by mi dnes moji podílníci a společníci odepřeli další finanční prostředky. Ono stačí, že jsem vloni prodělal na poezii dvacet tisíc franků, aby už o ní nechtěli ani slyšet, a oni jsou moji páni. Jenže o to tu koneckonců nejde. Připouštím, že jste veliký básník, budete však plodný? Budete dávat sonety pravidelně? Bude z vás deset svazků? Stane se z vás podnik? Ne, ne, z vás bude znamenitý prozatér. Máte příliš mnoho ducha, abyste ho utrácel v rýmovačkách, můžete si přijít jako novinář na třicet tisíc franků ročně, a vy je nezahodíte kvůli nějakým třem tisícům, které byste si pracně vydělal těmi svými hemistichy, strofami a ostatním haraburdím.”

”Víte, Dauriate, že pán je z naší redakce?” řekl Lousteau.

”Ovšem,” odpověděl Dauriat, ”četl jsem jeho článek a nemusím snad říkat, že mu Sedmikrásky odmítám v jeho vlastním zájmu! Ano, pane, v několika měsících vám dám víc za články, které si u vás objednám, než za vaši neprodejnou poezii!”

”A co sláva?” zvolal Lucien.

Dauriat a Lousteau se dali do smíchu.

”I kruci,”prohodil Lousteau, ”ono to má ještě iluze.”

”Sláva,” odpověděl básníkovi Dauriat, ”to je deset let vytrvalé práce a pro nakladatele sto tisíc franků ztráty anebo zisku. Najdete-li blázny, kteří vydají vaše verše, dáte mi za rok sám za pravdu, až se dozvíte, jak ten jejich podnik dopadl.”

”Máte tu rukopis?” otázal se Lucien chladně.

”Zde je, milý příteli,” odpověděl Dauriat, ale bylo znát, že jeho jednání s Lucienem už je mnohem jemnější.

Lucien vzal od něho svitek a ani se nepodíval, v jakém stavu je na něm provázek, tak jisté se mu zdálo, že Dauriat Sedmikrásky četl. Vyšel s Lousteauem z pracovny a nevyhlížel nijak sklesle ani nespokojeně. Dauriat doprovodil oba přátele do krámu a bavil se přitom o svém i Lousteauově listu. Lucien si nedbale pohrával s rukopisem Sedmikrás.

”Ty myslíš, že Dauriat sonety četl nebo dal číst?” zašeptal mu Štěpán do ucha.

”Ano,” řekl Lucien.

”Podívej se na pečeť.”

Lucien zjistil, že inkoust a provázek jsou naprosto neporušené.

”Která znělka vás nejvíce zaujala?” otázal se Lucien nakladatele, celý bledý hněvem i zlostí.

”Všechny jsou zajímavé, vážený příteli,” odpověděl Dauriat. ”Ale ten o sedmikráse je báječný, končí jemnou a neobyčejně vybroušenou myšlenkou. Na něm jsem poznal, jaké vavříny bude sklízet vaše próza. Proto jsem vás okamžitě Finotovi doporučil. Dělejte pro nás články, dobře vám je zaplatíme. Víte, snít o slávě, to je moc hezké, ale nezapomínejte na zdravý grunt a berte, co je. Až budete bohatý, budete psát i verše.”

Básník vyrazil ven do průchodu, bál se, aby nevybuchl, jak byl rozzuřený. ”Nu, nu, dětino,” řekl Lousteau, jak šel za ním, ”uklidni se, ber lidi, jací jsou, dívej se na ně jako na nástroje. Chceš se pomstít?”

”Stůj co stůj,” řekl básník.

”Tady máš výtisk Nathanovy knihy, který mi Dauriat zrovna teď dal, druhé vydání vyjde zítra, přečti si to znova a udělej na to trhák. Félicien Vernou nemůže Nathana vystát, protože Nathanovy úspěchy podle názoru škodí budoucímu úspěchu jeho díla. To už je u lidí malého formátu taková mánie, myslet si, že pro dvojí úspěch není pod sluncem současně místa. Proto ti umístí článek do velkého listu, s nímž spolupracuje.”

”Ale co se dá proti té knize napsat? Vždyť je krásná,” zvolal Lucien.

”Hó, hó, můj milý, jen se nauč svoje řemeslo,” odpověděl mu se smíchem Lousteau. ”I kdyby to bylo veledílo, musí se kniha stát pod tvým perem pitomým, bezcenným brakem, dílem nebezpečným a škodlivým.”

”Ale jak?”

”Přednosti změníš v nedostatky.”

”Taková kouzla nedovedu.”

”Milý příteli, žurnalista je akrobat, musíš si zvyknout na nevýhody svého povolání. Ať víš, že jsem dobrý kamarád! To se musí postupovat takhle. Dávej pozor, milánku! Začneš tím, že ukážeš, jak je takové dílo krásné, a můžeš si po libosti napsat, co si o něm myslíš. Publikum si řekne: ‚Ten kritik není závistivý, bude jistě nestranný.‘ Bude tedy pokládat tvoji kritiku za svědomitou. Když si takto získáš čtenářovu důvěru, vyslovíš politování, že nemůžeš souhlasit s tím, na jaké cesty zavádějí knihy podobného druhu naši francouzskou literaturu. ‚Nestojí snad Francie v čele inteligence celého světa?‘ napíšeš. ‚Svým mohutným stylem a původní formou, do níž odívali své myšlenky, vedli francouzští spisovatelé Evropu doposud po všechna století k analýze a filosofickému pohledu na věci.‘ Sem vsuneš pro měšťáky chválu na Voltaira, na Rousseaua, na Diderota, na Montesquieua, na Buffona. Vysvětlíš, jak je francouzský jazyk neúprosný, dokážeš, že je glazurou oblévající myšlenku. Utrousíš pár axiomat jako: ‚Velký spisovatel je ve Francii vždycky veliký člověk, jazyk ho nutí, aby vždy a při všem myslel; v jiných zemích tomu tak není.‘ Svou tezi dokážeš tím, že srovnáš Rabenera, německého satirického moralistu, s La Bruyérem. Nic nezjedná kritikovi takovou vážnost, jako když se zmíní o neznámém autorovi. Na Kantovi stojí Cousin. Jakmile se dostaneš na tuto půdu, proneseš slovo, které shrnuje a vysvětluje hlupákům celý soubor našich velikánů z minulého století tím, že nazveš jejich literaturu literaturou ideovou. Když se vyzbrojíš tímto slovem, otlučeš žijícím autorům o hlavu všechny slavné mrtvé. Pak vysvětlíš, že v dnešní době se vytváří nová literatura a ta že nadužívá dialogu (nejlehčí literární formy) a popisů, při nichž se nemusí myslet. Postavíš romány Voltairovy, Diderotovy, Sternovy a Lesagovy, tak hutné a hluboké, proti románu modernímu, který všechno podává v obrazech a který Walter Scott přespříliš zdramatizoval. V takovém žánru mají místo smyšlenky, ale myšlenky ne. ‚Román   la Walter Scott je žánr, nikoli škola,‘ prohlásíš. Rozmetáš tento zkázonosný žánr, protože ideje rozbředává a rozmělňuje, protože je přístupný kdekomu, protože v něm se může lacino stát spisovatelem každý, a nakonec tento žánr označíš za literaturu obraznou. Tyto vývody necháš plnou vahou dopadnout na Nathana a ukážeš, že je to pouhý napodobitel a že jeho talent je jenom zdáním. V knize postrádáš veliký sevřený styl osmnáctého století, dokážeš, že city nahradil autor dějem a epizodou. Vzduch není život, obraz není ideál! Prohoď pár takových sentencí, veřejnost je bude opakovat. Při všech svých kvalitách se ti zdá toto dílo osudným a nebezpečným, neboť otvírá dveře do chrámu Slávy dokořán davům, a nastíníš, jak v dálce se již tlačí armáda autůrků dychtících napodobit tuto snaďoučkou formu. Pak se už můžeš pustit do hromových lamentací na úpadek vkusu a do toho vsuneš chválu na pány Étienna, Jouye, Tissota, Gesse, Duvala, Jaye, Benjamina Constanta, Aignana, Baour-Lormiana, Villemaina, koryfeje napoleonské liberální strany, pod jejichž záštitou je Vernouův list. Ukážeš, jak tato slavná falanga čelí záplavě romantiků, jak vyzdvihuje ideu a styl proti obrazu a planému tlachání, jak pokračuje ve voltairiánských tradicích a jak se staví proti anglické a německé škole, podobně jako sedmnáct řečníků levice bojuje za národ proti ultrapravičákům. Pod ochranou těchto jmen, ctěných nesmírnou většinou Francouzů, kteří budou vždycky pro levou opozici, můžeš Nathana rozdrtit, protože jeho dílo i přes všechny své neobyčejné krásy dává ve Francii občanské právo literatuře bezideové. Tím okamžikem už nejde o Nathana a jeho knihu, chápeš, ale o slávu Francie. Proti takovému cizáckému dovozu je povinno co nejostřeji vystoupit každé čestné a statečné pero. Nato polichotíš předplatiteli. Podle tebe je Francie kmotra mazaná, ta se nedá jen tak lehce napálit. I když z důvodů, které nehodláš rozebírat, vykouzlil nakladatel úspěch, čtenářská veřejnost záhy uvedla na pravou míru omyly, jež napáchalo pět set hlupáků z nakladatelova předního šiku. Napíšeš, že je od toho nakladatele kus odvahy, když dělá druhé vydání jen proto, že se mu poštěstilo rozprodat první, a vyslovíš politování, že tak zkušený nakladatel tak málo zná přirozené sklony své země. To je tak zhruba tvůj námět. Přisol si ty úvahy špetkou vtipu, přiostři je kapánkem octa a Dauriat se ti smaží na pekáči článků. Ale nezapomeň skončit tím, že budeš v Nathanovi jakoby litovat omyl člověka, který, opustí-li tuto cestu, může dát současné literatuře ještě překrásná díla.”

Lucien při těch Lousteauových slovech přímo žasl: padaly mu šupiny z očí a on objevoval literární pravdy, o nichž neměl potud ani potuchy.

”Ale co tu říkáš,” zvolal, ”to je úplně správné, to je pravda.”

”Copak by ses jinak mohl pustit do Nathanovy knihy?” řekl Lousteau. ”Tohle je, kamaráde, jeden způsob, jak ztrhat nějaké dílo. To je kritická špice. Ale takových receptů je! Však se pocvičíš. Když budeš muset chtě nechtě promluvit o člověku, kterého nebudeš mít rád, majitelé, šéfredaktoři listu mívají někdy ruce svázané, sáhneš k negaci toho, čemu říkáme úvodník. Článek se nadepíše titulem knihy, kterou se máme zabývat: začne se všeobecnými úvahami, může se v nich mluvit třeba o Řecích a Římanech, a nakonec se řekne: ‚Tyto úvahy nás přivádějí ke knize pana Toho a Toho. O knížce pojednáme v článku dalším.‘ A ten další článek pak nikdy nevyjde. Tím se kniha zadusí mezi oběma sliby. Tentokrát nepíšeš článek proti Nathanovi, ale proti Dauriatovi, proto musíš použít špice. Na dobrém díle nenechá špice ani škrábnutí, ale špatnému pronikne až k srdci: v prvním případě ublíží jenom nakladateli, v druhém prokáže službu veřejnosti. Tyto formy literární kritiky se používají i v kritice politické.”

Tvrdá lekce Štěpánova rozevřela v Lucienově obrazotvornosti celé truhlice a náš básník tomuto řemeslu výtečně porozuměl.

”Pojďme do redakce,” řekl Lousteau, ”najdeme tam naše přátele a dohodneme se s nimi na přepadovém tažení proti Nathanovi; ti se budou smát, to uvidíš.”

 

 

 

 

 

 

 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006